Stvořitelky andělů, v čele s porodní bábou otrávily arsenem přes tři sta lidí

Po válce se vraceli domů muži poznamenaní peklem, kterým prošli. Alkohol a násilí vůči ženám byly samozřejmostí. Týrané a zbité nacházely útěchu a pochopení právě u Zsuzsanny Fazekas. A ta jako zkušená nabídla pomoc. Mucholapky.

Stvořitelky andělů, v čele s porodní bábou otrávily arsenem přes tři sta lidí

Za mého dětství byla mucholapka páska napuštěná z obou stran jakýmsi sajrajtem, na který se lepily mouchy. Buď je lákalo aroma vyzařující z pásky nebo letěly jen tak kolem, až se přilepily. Páska byla srolovaná v malém válečku podobném lovecké patroně. Když se vytáhla a zavěsila, obvykle na světlo, které vyselo nad jídelním stolem, mohl jsem během srkání polévky sledovat desítky přilepených much, jak sebou bezmocně škubou, dokud jim nedošly síly.

Mucholapka nebyl žádný převratný vynález atomového věku, ale pomůcka stará bezmála sto let. V době první světové války a těsně po ní bylo lepidlo na voskovaném pruhu papíru napuštěno arsenem. Což, jak každý čtenář detektivek ví, je prudký jed. To se musely mucholapky nejprve vyvařit, zbytky seškrábat a vařit jako sirup, do požadované hustoty. Pak už stačilo jen několik kapek do jídla nebo pití. Následovaly bolesti břicha, zvracení a krvavý průjem. Klasické příznaky cholery, která v poválečných dobách řádila ve velké části Evropy.

A tak se z porodní báby Zsuzsanny Fazekas v malé maďarské vesnici Nagyrévu stala travička a hlava travičského gangu.

Pocházela sice z vesnice, ale řadu let byla pryč a nikdo nevěděl kde. V roce 1911 se vrátila a jako porodní bába byla vítaná, protože doktor ve vsi ani blízkém okolí nebyl. Vdova, manžel zmizel nikdo nevěděl jak ani kde už v roce 1911, ale jako porodní bába byla schopná a oblíbená, takže jí místní ženy začaly důvěřovat. Důvěřovaly jí tolik, že začaly přicházet s žádostmi ne o porody, ale o potraty.

Po válce se vraceli domů muži poznamenaní peklem, kterým prošli. Alkohol a násilí vůči ženám byly samozřejmostí. Týrané a zbité ženy nacházely útěchu a pochopení právě u Zsuzsanny Fazekas. A ta jako zkušená nabídla pomoc. Mucholapky.

Její sestřenice Susi Oláh byla také z branže. V osmnácti otrávila svého šedesátiletého manžela a po válce pracovala v oddělení úmrtních listů. Ty dvě se daly dohromady a vytvořily tak dokonalou mašinérii smrti. Jedna trávila a druhá vypisovala jako příčinu úmrtí choleru. Když vyřešily nepohodlné manžele ve vsi, začaly se svým byznysem objíždět okolní obce. Postupně zasvětila do výluhu mucholapek i některé další ženy, takže se krajem hnalo tornádo traviček a mužů ubývalo ještě více než ve válce. Obětí „cholery“ bylo v kraji několikanásobně více než jinde.

Z týraných a ponižovaných žen se najednou staly vládkyně nad životy druhých. Už nelikvidovaly jen věčně opilé a surové muže, ale došlo i na rodiče, když se nechtěli vzdát poddílu na statku. Pár kapek příbuzným a dědické spory byly rychle vyřešeny, sokyně v lásce, nechtěné nebo postižené děti, zhrzené milenky. Nagyrévu se začalo říkat „tam, kde bydlí smrt“.

Jenže situace začínala být kritická. Hrobník byl sedřený jak pivovarská kobyla, místa na nové a nové hroby nebylo, kněz věčně na pohřbech, vypadalo to, že na vesnici si zasedl samotný satanáš nebo je pod klatbou. To je „boží trest“, začalo se nápadně často šeptat. Jenže nikdo nechápal, proč a za co?

Osmnáct let trvalo řádění „mucholapkového gangu“ než se celá aféra dostala na stůl policie. Když se to dozvěděla Zsuzsanna Fazekas, dala si raději pár kapek svého lektvaru, aby nepadla do rukou četníkům. Z posledních sil ještě strčila hlavu do smyčky, protože „zichr je zichr“.

Vyšetřování jí prokázalo čtyřicet vražd, ostatním ženám celkem tři sta. Z obžalovaných třiceti čtyř žen bylo osm odsouzeno k trestu smrti, ale popravené byly dvě.

Soudní přelíčení, navzdory té hrůze, občas připomínalo frašku. Jedna dotyčná se hájila logickým argumentem, že kdyby neotrávila svého manžela, musel by narukovat do války. A bůhví, co by ho tam čekalo. Jiná po vynesení rozsudku vyhrožovala soudci, že kdyby byl na živu její starý, kterého mimochodem sama otrávila, tak by vám pane soudce rozbil hubu.

Zajímavé zjištění uvedl historik Ferenc Gyorgjev, který tvrdil, že Fazekas nebyla první travičkou, ale trávení nepohodlných manželů bylo ve vsi známo odedávna.

Ještě dlouho poté si muži v Nagyrévu nejprve namočili do podaného jídla nebo pití prst, který dali olíznout kočce. Když micka do pár minut nezcepeněla, mohli začít konzumaci.