Rudý kat republiky major Bedřich Pokorný

Rudý kat republiky major Bedřich Pokorný

Byl jedním ze strůjců Vítězného února, kdysi mocným mužem komunistické tajné policie. Později vězněm a nakonec oběšencem. Dne 31. 3. 1968 v období zvaném Pražské jaro byl nalezen oběšený v lese nedaleko Kanic na Moravě.

Hlas Ameriky o něm v roce 1948 mluvil jako o rudém katu republiky. Byl na takové označení patřičně hrdý. Nebyl jediným. Jména většiny z nich už jsou známá jen starším lidem a historikům. Muž na špinavou práci, kterému nevadilo mít ruce od krve. Užitečný sadista, bez kterých by bolševici svoji diktaturu nedokázali udržet po čtyřicet let.

Absolvent gymnázia a obchodní akademie se rozhodl pro dráhu profesionálního vojáka. Vystudoval důstojnickou školu a těsně před obsazením republiky německými vojsky byl nasazen jako zpravodajský důstojník na východním Slovensku. Jeho pracovní náplní byly „protimaďarské akce“, což je označení, pod kterým si lze představit ledacos.

Po vzniku Slovenského štátu zřejmě na svoji armádní profesi zapomněl a pracoval jako úředník revizního odboru ministerstva financí. Po válce tvrdil, že hned po obsazení země se zapojil do ilegálních činností. Od roznášení protinacistických letáků až po poskytnutí úkrytu hledaným osobám. Z jiných zdrojů byl naopak obviňován z kolaborace s Němci. Ovšem ani jedno ani druhé se prokázat nepodařilo. Nicméně během jeho zatčení v roce 1952 o něm dva bývalí pracovníci gestapa shodně prohlásili, že spolupracoval s nacisty.

Další svědek, konkrétně jeho bývalý nadřízený tvrdil do protokolu, že za svého válečného působení na finančním úřadě Herr Pokorny „dociloval dobrých výsledků tím, že poplatníkům vyhrožoval i gestapem“.

V poválečném návrhu na povýšení Pokorného na plukovníka jeho nadřízený uvádí, že během bojů o Brno organizoval stavbu mostu pro Rudou armádu. Přímý svědek události Karel Hlava v roce 1946 ale věc popsal takto: „Choval se úplně zbaběle, nešel nám pomoci. Teprve na rozkaz kapitána Rudé armády, lze říci na jeho ostrý zákrok, jsme donutili Pokorného k práci.“

Po osvobození Brna ihned vstupuje do KSČ. Zřejmě se rozpomněl na svoji důstojnickou kariéru a přihlásil se do Národní bezpečnostní stráže. Jeho první velký úkol? Dohlížet a řídit odsun brněnských Němců do Rakouska. Později nazvaný jako Brněnský pochod smrti. Hlad, epidemie, týrání, brutalita dozorců a na jeho konci více než tisíc šest set mrtvých. Bedřich Pokorný byl pochválen za dobře odvedenou práci. A následuje povýšení. Přesun do Prahy s hodností štábního kapitána ministerstva vnitra.

V Ústí nad Labem došlo k výbuchu muničního skladu. Hlas lidu ví, že za tím stojí Němci. České obyvatelstvo se dožaduje pomsty. Hon na německé obyvatelstvo si vyžádal více než šedesát obětí. Druhý den vystupuje Pokorný s výsledkem šetření. Viníci jsou nacisté. A následuje podrobný popis provedení celé sabotáže. Žádní svědkové nezůstali na živu. Odkud vzal takové detaily již druhý den po výbuchu? Pokud to nebyl on sám, kdo byl pověřený k provedení celé akce. Pro urychlení odsunu Němců se komunistům výbuch v muničním skladu náramně hodil.

Následuje květnatý výčet Pokorného aktivit, za kterými zůstávají zničené rodiny, osobní tragédie a řada mrtvých. Odstranil svého nadřízeného generála Bartíka. Byl zatčen 9. března 1948 a odsouzen za údajné vyzrazení služebního tajemství k pěti letům těžkého žaláře. Tak se stal

Pokorný šéfem politického zpravodajství.

V roce 1946 likvidace „luďáků“, když Demokratické strany Slovenska porazila ve volbách slovenské komunisty.

Důležité informace o poradách ministrů předával osobně Gottwaldovi. Ten proto s několikadenním předstihem věděl o chystané demisi ministrů.

Po atentátu na Augustina Schramma, Pokorný už po pěti dnech znal vraha. Během sadistickém výslechu se ke vraždě a mnoha dalším věcem přiznal Miloslav Choc. U soudu své doznání ale odvolal. Život si nezachránil. V únoru 1949 skončil na pankrácké šibenici. Podle Pokorného přispělo vyšetřování vraždy k odhalení a zneškodnění celkem 147 vyzvědačů a rozvratníků a zároveň vedlo k odkrytí další velké skupiny „vyzvědačů“ kolem Milady Horákové.

V roce 1949 si ke své činnosti přibral i zprávu táborů nucených prací. Pro ně vytvořil směrnice, které počítaly s měsíčním přísunem až tří tisíce otroků.

Bedřich Pokorný od Američanů přebral v roce 1946 štěchovický archív. Nechal vypracovat seznam všech vedených agentů a rozeslal jej policejním složkám. Z nejvyšších míst dostal příkaz vyškrtnout tisíc tři sta jmen důležitých pro stranu. Sám pak tyto osoby hojně využíval.

Držel například ochrannou ruku nad novým generálním ředitelem Baťových závodů Ivanem Holým, spolupracovníkem gestapa a po válce předním mužem KSČ na Zlínsku. Pokorný zinscenoval vraždu vizovického faráře Antonína Vysloužila, který se snažil zlínského kolaboranta dohnat před soud.

Na každou svini se vaří voda. Alespoň to tvrdí jedno staré přísloví. A mouřenín na krvavou práci Bedřich Pokorný narazil.

Jeho vlastní soudruzi ho sebrali v souvislosti se Slánským. Tři roky strávil ve vyšetřovací vazbě, aby si vyslechl rozsudek. Šestnáct let za sabotáž. Ale za tři roky byl venku. Rudá knížka mu byla vrácena a kontakty s ostatními bolševickými zločinci obnoveny. Když dostal odškodné 90,000 Kč, což byla na tehdejší dobu obrovská částka, byl opět na koni.

Jenže je tady rok 1968 a zřejmě silně psychicky labilní sadista a vrah v uniformě novou situaci nezvládal. Zápisky z jeho deníku, z 25. března hovoří jasně: „Dnes jsme poraženi, pohrdáni, brzy budeme tupeni, pronásledováni, zavíráni, mučeni a popravováni. Způsobili jsme lidem zbytečně velká utrpení a hluboký žal. Litujeme, litujeme a platíme svými životy. Odsouzení a výkonu předcházím vlastní rukou. Co se stalo, nelze odčinit. Ani smrtí.“

Zřejmě předpokládal, že v nových poměrech se bude vládnoucí složka chovat stejně bestiálně, jako on a jeho soudruzi. Nemohl tušit, že vojska Varšavské smlouvy nás za pár měsíců přijedou „osvobodit“ a za dalších dvacet let nebudeme jako oni.

Bohudík nebo bohužel.

Oběsil se 31. března 1968 a nikdo pro něj neplakal.