Roudnice a sériový vrah Svatopluk Štěpánek

    Roudnice a sériový vrah Svatopluk Štěpánek

     Když jsem ukončil svůj sestup a zápisky o hoře Říp verši Jaroslava Seiferta, skončil jsem dole ve městě. Roudnice má několik pozoruhodných míst, památek i osobností.

     Tak třeba Jindřich Břetislav. Hrad, který nechal vystavět ve 12. století tento králův synovec, byl teprve druhou světskou kamennou stavbou v Čechách.  Byla to mohutná stavba vysoko nad řekou se zdmi dva metry silnými a nárožními věžemi. Údajně v něm měl být vysvěcen na kněze Mistr Jan Hus. Údajně!

     Jindřich Břetislav, ctižádostivý a moci chtivý syn Jindřicha Přemyslovce  už jako pražský biskup chtěl, aby na český trůn dosedl jeho bratranec Přemysl Otakar I., protože rodina má držet pohromadě, hlavně pokud jde o nejvyšší státní funkce.

     „To se stalo léta od vtělení Slova 1192. Na jeho počátku se řečený pražský biskup Jindřich obrátil na císaře Jindřicha proti Václavovi a pro své příbuzné Přemysla a Vladislava získal pro jednoho české knížectví, pro druhého Moravu, přičemž slíbil a zavázal se za ně šesti tisíci markami“.

     Milevský letopis: Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta

     Slibem nezarmoutíš, říká se, ale protože Přemysl ty peníze dát nechtěl, tak to zůstalo na Jindřichovi. Ten prohlásil, že než aby zaplatil, tak raději vykoná kajícnou pouť do Santiaga de Compostela. Asi nešel pěšky o poutnické holi, s čutorou přes rameno a rancem na zádech, když jeho průvod v Německu zastavili a císař Jindřich trval na zaplacení slíbeného úplatku. Zřejmě nebyl příznivcem poutí a putování. Myslím císař. Další slíbené peníze, konkrétně šest tisíc hřiven stříbra stálo propůjčení hodnosti českého knížete. Čím větší koryto, tím vyšší náklady. To platilo už ve středověku.

     Když 6. prosince 1195 vyhlásil císař další křížovou výpravu, Jindřich Břetislav jak bylo jeho dobrým zvykem, se zavázal slibem účasti. Z různých důvodů svoji účast tak dlouho odkládal, až onemocněl. Vzhledem k neutěšeným poměrům v zemi přijel  do Prahy papežský legát, aby se pokusil umravnit poměry i církevní osoby, od jáhnů až po biskupy. Mimo jiné, museli čeští kněží obnovit slib čistoty a zdrženlivosti ve styku se ženami. To byla možná ta příslovečná kapka, kterou pohár přetekl, protože brzy poté se zdravotní stav Jindřicha natolik zhoršil, že po příjezdu do Chebu zemřel.

„Téhož roku zachvátila vzpomínaného kníže a biskupa Jindřicha nemoc, která ho již dlouho sužovala. Nakonec zemřel 15. června v noci na svatého Víta, jež tehdy připadla na neděli“.

     Milevský letopis: Zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta

     Jen poznámka pod čarou.

    Jak se později ukázalo, v tom městě si ustlal na smrtelném loži i další hlavoun, generalissimus a nositel Řádu zlatého rouna Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Zcela jistě s jiným záměrem než se nechat propíchnout partyzánou od bezvýznamného setníka Waltera Deveroux.

         Zhruba o sto let později nechal  biskup Jan IV. z Dražic přemostit Labe kamenným mostem, který je třetí nejstarší v Čechách. Vypadá to, že Roudnici nebylo souzeno žádné prvenství. S kamenným hradem byl Jindřich druhý, s kamenným mostem Jenda třetí. Ale nakonec se město dočkalo. Tentýž biskup založil první klášter augustiniánských kanovníků v Čechách. Stalo se tak roku 1333.

     Těch významných a proslulých osobností, které se v Roudnici narodilo nebo v ní žilo je množství. Jedním z rodáků, jehož jméno i portrét se dlouho držely na titulních stranách prvorepublikových novin a časopisů byl Sváťa Štěpánek. Synek z význačné, měšťanské rodiny navíc s takovým hezkým, libozvučně znějícím jménem. Tomu u kolébky musely všechny sudičky prorokovat krásný a dlouhý život. Pokud to tak bylo, všechny tři nebo kolik se řádně spletly. Sváťa Štěpánek, sériový vrah, byl popraven na Pankráci v pouhých sedma dvaceti letech.

     Přestože byl pan Štěpánek starší inženýrem v Roudnickém cukrovaru a maminka učitelkou, u kluka to na středoškolská studia nevypadalo. Zřejmě ani jako kamarád nevynikal, protože děti všelijak týral, házel jim zapálené sirky do vlasů nebo je štípal, až se rozbrečely. S jídlem roste chuť, takže časem začal mučit a zabíjet zvířata. Vycházky na zdravém vzduchu končily převážně na hřbitově a  sledovat hrobníka při práci, to byla pro Sváťu čirá radost. V páté třídě pobodal spolužáka, důvod neznámý a než vyšel základní školu, byl už známým zlodějem čehokoliv. S prací zahradníka to nijak nepřeháněl, po několika pokusech nechal rýč rýčem a už ho na zahradě neviděli.

     Když mu bylo šestnáct, zmizel od sousedů pěti letý chlapec Bedříšek. Hlas lidu, tedy hlas boží nasměroval policii ke kočujícím cikánům, kteří ho měli unést, a tím to skončilo. Až po sedmi letech se k vraždě chlapce přiznal právě Sváťa. Utloukl chlapce kladivem a zakopal v dílně. Teprve když polil prsa své sestřenice kyselinou, dostal se do rukou psychiatra s doporučením na ústavní léčbu. Jeho maminka ale byla jiného názoru a tak si synáčka odvedla v klidu domů. Byla asi jediným člověkem, který ho měl rád, pomáhala, kde se dalo, přimlouvala se, podplácela a umetala synkovi cestičku životem. Jak se později ukázalo, tato opičí láska stála život několika lidí

     Ve svých jednadvaceti ubodal osmadvacetiletou Marii Zemancovou. I v tomto případě se k vraždě přiznal až po letech, ale své přiznání brzy odvolal. Na Slovensku v témže roce poctil svou návštěvou hrad Červený Kameň, asi 8 km západně od Trnavy. Doprovod mu dělala patnáctiletá  Marie Riganová, Když prohlídka skončila, z hradu Štěpánek odcházel sám. Tělo Marie Riganové se nikdy nenašlo.

     V roce 1936, to mu bylo krásných pětadvacet, se ďábel definitivně urval z řetězu. Nejprve střelil flobertkou třináctiletou Růženku. Dohonil ji na kole, když se vracela domů ze školy. Zastavil a zezadu ji střelil do levé lopatky. Kus popojel, znovu zastavil a podruhé ji střelil se slovy: „Tady to máš“. Pak nasedl na kolo a odjel. Růženka přežila.

     O pár dnů později se z nemocnice, od návštěvy manžela vracela šestadvacetiletá Zdeňka Drobná. Prošla nic netušíc kolem mladého muže, který na okraji cesty opravoval kolo. Po pár metrech ji dohonil a srazil do příkopu. Podařilo se jí sice postavit na nohy, ale pokus o útěk se nezdařil. Doběhl ji a flobertkou zamířil přímo na srdce. Instinktivně mu srazila ruku, takže výstřel šel do břicha. Další ránu už nestihl, protože byl vyrušený náhodným chodcem. Podle popisu násilníka se policie dostala ke Štěpánkovi, ale ten tvrdil, že v té době ležel doma v posteli s chřipkou a potil se. Jeho matka mu poskytla alibi a verzi o nemocném, v posteli churavějícím synovi potvrdila.

     Takové štěstí neměla jedenačtyřicetiletá mlékařka Františka Třísková. Přinesla do domu mléko, a když je v kuchyni slévala, prostřelil jí hlavu. Protože ještě chroptěla, dobil ji sekerou. Mrtvé tělo odtáhl do prádelny, kde jí odřízl obě prsa, stáhnul kůži z hlavy a tělo rozřezal na jedenáct dílů. Spolu s mlékařskou konvicí části těla v noci zakopal na zahradě. Protože její přítelkyně během výslechu bůhví proč lhala, že s ní mluvila ještě několik hodin po návštěvě u Štěpánka, byl Sváťa z obliga.

     Za pár týdnů, když byl sám doma, tak aby nestrádal, požádala jeho matka, toho času na Slovensku svoji sestru, aby synkovi zajistila domácí stravu. Teta, přestože už znala jeho pověst, poslala s jídlem svoji dceru Jiřinku. Bylo jí dvacet let. Jídlo měla nechat za dveřmi a do bytu vůbec nevstupovat. Když se nevracela, její matka ji šla ke Štěpánkům hledat. Podle odložené tašky poznala, že z bytu neodešla. Krvavé stopy se táhly až do sklepa, kde našla mrtvé tělo své dcery. Nahé, s vystřeleným okem. Štěpánek se snažil utéct a na zahradě se pokusil oběsit. K jeho smůle nebo štěstí šel kolem pošmistr, který jeho snahu přerušil. Na policii vypověděl, že když  mu Jiřinka dávala jídlo na talíř, střelil ji do oka a hned poté bodl nožem do srdce. Jen tak, pro jistotu.

     Ještě než přišla s obědem, napsal dopis, který jen na oko adresuje své sestře:

     „Milá Dobruško! V neděli 17. V. 1936 nepřišla do večera Jiřinka Šťastných domů. U Šťastných je to jako po vyhoření a každý tam naříká. Teprve dnes byla nalezena její bílá zástěrka a v ní byly zabalené oba její uříznuté prsy, uši a pravá ruka uříznutá v zápěstí. Neví se, kde a kým byla zabita a tak hrozně zohavena. Její mrtvola nebyla vůbec nalezena. V celé Roudnici se o ničem jiném nemluví než o příšerné vraždě, které padla za oběť Jiřinka Šťastných. Jiřinka chudinka si objednala u Báti dámské kolo, aby mohla dojížděti do kanceláře na pilu. Nyní, když se na něj těšila, nějaký ničema ji takovým hrozným způsobem zprovodil ze světa. Dovedeš si asi představit, jak to tu vypadá. S Vláďou jsme na kolech hledali Jiřinku po celé Roudnici i v okolí již v neděli odpoledne, ale nikde nebyla k nalezení. Četníci se tu jen hemží, ale ani ti nic nevědí."

     O důvodech, proč toto napsal, se můžeme jen dohadovat. Možná chtěl ještě prohloubit bolest matky, která přišla o dceru. Zřejmě předpokládal, že si ten dopis přečte a on bude moci sledovat, jak trpí.

     Během prohledávání domu a zahrady objevili policisté, že v jedné části je tráva pokrytá hlínou. Zahradu překopali a objevili tělo Třískové i s konví na mléko a jeden prázdný hrob. Další prázdný hrob byl nalezen ve sklepě pod podlahou. Byl tak malý, že v něm muselo být pohřbené dítě. Pozůstatky dítěte se našly i v další části zahrady. Štěpánek se nakonec přiznal. Pětiletý Bedříšek ho pozoroval, jak ve sklepě otlouká omítku. Bez jakéhokoliv důvodu udeřil chlapce kladivem do hlavy, tělo rozčtvrtil a zakopal. Následně ho ještě dvakrát přemístil.

     Za tři vraždy a dva pokusy o vraždu byl v roce 1938 Svatopluk Štěpánek odsouzen k trestu smrti. Jeho matka zemřela během procesu. Žádost o milost byla zamítnuta a 8. listopadu 1938 byl na nádvoří pankrácké věznice oběšen.