Postřelený estébák ležel na zemi a ostatní soudruzi utekli

Postřelený estébák ležel na zemi a ostatní soudruzi utekli

Situace partyzánů po válce se hodně podobala té, kterou zažili legionáři po návratu z Ruska a dalších bojišť. Vítání, oslavy, ceremonie a výhody poskytované státní mocí. Kdo získal doklad partyzána, měl nárok na rentu a další finanční podporu. Týkalo se to i vdov po padlých. Ovšem pravdou také je, že se k partyzánům hlásilo po válce množství mužů, kteří partyzána viděli poprvé až na plakátu nebo ve filmovém týdeníku.

Jenže situace po roce 1945 se vyvíjela poněkud odlišně než po roce 1918. Partyzáni přestávali být hrdiny odboje a na výsluní se draly bolševické kádry. Ať už s vidinou vlivu a moci, nebo jen chtěly přikrýt svoji neslavnou zbabělou nebo dokonce konfidentskou minulost za války.

V roce 1948 nastalo „vítězství pracujícího lidu“ a situace se zkomplikovala ještě víc. Někteří z dosud protěžovaných byli odstaveni na druhou kolej a jiní v předtuše zlých časů se raději sami stáhli z veřejného života. A byli i tací co se s novými pořádky nechtěli smířit. Stejně tak, jako se nesmířili s okupací.

Jedním z takových byl i Antonín Daněk, bývalý partyzán, od dubna hostinský v moravské vesnici Božice. Krátce ženatý, otec malé dcery a velitel protikomunistické odbojové skupiny Světlana. Jako agent-chodec se podruhé vrátil přes střeženou hranici v květnu 1949. Při pokusu kontaktovat další osoby ze skupiny Světlana narazil na agenta StB Kocourka, kterému se svěřil s dalšími plány i s místem svého úkrytu.

Měla to být vzorová akce ozbrojených složek a velení převzal samotný šéf Gottwaldovské StB soudruh major Hlavačka. Bolševický sadista se zálibou v mučení politických vězňů elektrickým proudem.

Ve dvacet dva hodin bylo v obci vypnuto elektrické osvětlení a kolem druhé v noci už byl dům, ve kterém se skrýval bývalý partyzán Daněk, obklíčený. Následující popis událostí je dost zmatečný, zápisy i protokoly se v mnohém rozcházejí.

Kdosi zvenku zakřičel: „Daňku, vzdej se.“ Na ulici stálo nákladní auto plné ozbrojených mužů. Antonín Daněk věděl, že uvnitř domu nemá šanci a s odjištěnou zbraní vyběhl ven s nadějí, že se ve tmě prostřílí. Hned jak vyběhl, dvakrát vystřelil. Jak se později ukázalo, trefil. Jedna střela zasáhla velitele zásahu majora Hlavačku, který stál nejblíže ke dveřím. Zřejmě očekával snadné a bezproblémové zatčení člověka, který se ocitl v pasti. Daněk prchal pronásledovaný příslušníky Bezpečnosti.

Dál se výpovědi rozchází. Podle jedné byl Daněk zasažený několika střelami a podařilo se mu ještě zasunout pod sud s vodou sumu peněz, která byla vybraná pro financování Světlany. Pak se měl zahrabat ve stohu slámy. Podle jednoho ze svědků se schoval pod peřiny v kuchyni u Filipů. Oficiální verze uvádí, že „jmenovaný při zatýkání dne 15. května 1949 spáchal sebevraždu zastřelením.“

Mezitím se sadističtí estébáci ve věznici v Uherském Hradišti do sebe pustili. Pověstné bicí komando vyšetřovatelů, soudruzi Grebeníček, Zavadílek, Tureček a velitel útvaru StB Govezák byli postřeleným Hlavačkou označeni za zbabělce. To bylo pro kované soudruhy něco zcela nového a neznámého. Aby je jeden z vlastních lidí takto dehonestoval se dosud nestalo.

Hlavačka se po svém zotavení domáhal trestu pro své kolegy, kteří dle jeho vyjádření při akci „zbaběle ustoupili“ a pro lékaře, kteří „neposkytli včasnou pomoc“. A to dokonce „po dobu jedné a půl hodiny po zranění.“

Poté se začaly množit připomínky a stížnosti ohledně způsobů a metod práce soudruha majora Hlavačky. Tureček byl dokonce Hlavačkovým oblíbencem a nechyběl na soukromých poradách, kam ostatní vyšetřovatelé neměli přístup. Po oné přestřelce se všichni bránili nařčení, že zbaběle utekli a nechali tam postřeleného Hlavačku napospas osudu.

V obsáhlém Turečkově vyjádření k celé situaci stojí toto:

„O tom, že jsem případ kritizoval, se ještě v nemocnici dozvěděl s. Hlavačka a dal svému zástupci s. Moučkovi rozkaz, aby mne dal zatknout pro snižování autority velitele. K tomu však nedošlo, neboť s. Moučka mu to rozmluvil. Hned poté bylo slyšet hlasy o tom, že kritika bude mít pro mne stejně následky.“

Takže soudruzi se do sebe pustili jako vzteklí psi. Šlo samozřejmě o koryta, funkce, vliv a peníze.

Pro Turečka to mělo následující dohru. Byl propuštěn ze služeb ministerstva vnitra s tím, že nemá kladný poměr k lidově demokratickému zřízení. Ba co víc, byl vyloučen i z KSČ.

Ale i major Hlavačka dostal důtku a byl pokárán. V jeho posudku bylo psáno, že se „někdy projevoval jako člověk unáhlený a rovněž při přípravě větších akcí v krajském měřítku se u něj objevily jisté organizační nedostatky.“

Nejvíce mu bylo vytýkáno zbrklé jednání právě při likvidaci ilegální organizace Světlana. Tím že na Františka Daňka zvolal, aby se vzdal, ho vylákal z domu a ohrozil tak nejen sebe, ale i ostatní soudruhy. Postřelený Hlavačka zůstal dlouho ležet bez pomoci, protože ostatní zbaběle utekli.

Ovšem přestupek ze všech nejhorší se odehrál na nemocniční posteli. Poté co byl konečně převezen do Znojemské nemocnice, nechal si soudruh major zavolat pátera Josefa. Ten ho vyzpovídal a poskytl starému bolševikovi svaté přijímání i poslední pomazání.

Za toto slabošské jednání byl kritizován, že jako krajský velitel StB „podlehl knězům“.

Po vyléčení byl povýšen na podplukovníka a vyhozen směrem vzhůru. Stal se velitelem Pohraniční stráže.