Podiven, sluha, druh, přítel a hlavně mstitel sv. Václava.

     Podiven, sluha, druh, přítel a hlavně mstitel sv. Václava.

     Podiven je podivné jméno. Jako dítěti mě přišlo stejně podivné jako ostatní jména uváděná ve Starých pověstech českých. Třeba Mnata. A také jejich Kosmova charakteristika, když byli nástupci Přemysla, který se jistě nemohl „podobat dobytku“, když si ho vyhlédla kněžna Libuše mezi všemi ostatními.

     „Přemysl naplniv už dny, když ustanovil práva a zákony, byl vzat k zeti Cereřinu, jejž za živa ctil jako boha. Po něm Nezamysl nastoupil vládu. Když toho smrt uchvátila, Mnata dostal odznaky knížecí. Když sešel z tohoto světa, Vojen se ujal kormidla vlády. Po jeho dožití Vnislav řídil knížectví. Když jeho život přetrhly Sudičky, Křesomysl byl posazen na výsost trůnu. Když byl vyrván světu, Neklan se zmocnil knížecího křesla. Když od něho život odstoupil, Hostivít na trůn nastoupil. O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí, jednak že jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž; jednak i proto, že nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky. Ale pomlčme o těch, o nichž se mlčí,  a vraťme se tam, odkud jsme se trochu uchýlili“.

     Mnohem později, četbou starých kronik jsem se obeznámil s několika různými životy onoho Podivena, později blahoslaveného.

     V latinské kronice Crescente fide je uveden pouze bezejmenný panoš Václava, který ho provázel a pomáhal mu při tajné přípravě chleba a vína pro nejsvětější svátost

     V legendě Gumpoldově je už uveden jménem jako Václavův nejmilejší komorník. A protože po smrti svého pána „značně naříkal“, nechal ho Boleslav oběsit. Jeho tělo se však po dva roky nerozkládalo a stále mu rostly vlasy a vousy, které poté šedivěly.

     Ve Druhé staroslověnské legendě je přidaná, lehce bulvární informace o tom, kterak byl onen služebník přistižen s Václavovou milenkou. Ale jelikož byl dobrého srdce, myslím Václav, nedělal z toho vědu a oba milence nechal sezdat.  Možná to byl pro služebníka horší trest, než kdyby si to s ním vyřídil jako chlap s chlapem.

     Kristiánova legenda navíc popisuje i jeho další osudy. Útěk do Němec, kde počkal až skončí hon na Václavových příznivce. Později návrat a zabití Václavova. Skrývání v lese, zajetí a smrt v oprátce.

     Zkrátka jméno Podiven a jeho několik životů se mě vypálilo do mozku spolu s jinými jmény, která se v ničem nepodobala těm, kterými jsem byl a stále jsem obklopený. Žádný Zdeněk, Josef, František nebo Jenda.

     Když se Podiven vrátil z exilu, kde se ukrýval, rozhodl se zabít Václavova vraha. Dost riskoval. Nejen že bude při akci chycen a sám zabit ale na kom vlastně chtěl vykonat pomstu, když Václavových vrahů bylo několik?

     Podle Dalimila "přispěchal jakýsi Tuža a ťal Václava do ruky. Ten poraněn pustil bratra a běžel do chrámu. Tu dva ďábli řečení Tira a Česta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou duši..."

     „Přichystáni k strašné ráně, jak když opustil je rozum, Hněvisa a Štyrsa v mžiku vnoří do něho svou dýku. To se stalo léta Páně devět set a dvacet osm...“

     Takže jmenovitě: Tuža, Tira, Česta a Hněvsa a Štyrsa.  A potom začal hon na všechny Václavovi přátele, známé a spojence.

     "V tom hradě zabili i jakéhosi Mstinu, urozeného muž Václavova, ostatní pak hnali do Prahy, některé povraždili a jiní se rozprchli po zemi. I nemluvňátka kvůli Václavovi povraždili, mnohé ženy provdali za jiné muže, služebníky boží vyhnali, kdejakou ďábelskost napáchali."

     "Vrahové svatého mučedníka rychlou jízdou do Prahy pospíšili a všechny jeho přátele rozličným způsobem krutě zahubili a jejich děti zaživa do hloubi řeky Vltavy potopili."

     Podle Gumpolda, který  měl být svědkem „odsoudil Boleslav náhlým rozsudkem k smrti kněze, přátele a všechny, kdo s ním byli důvěrněji spjati, dokud byl naživu."

     Zpátky k Podivenovi. "Když všichni ti, kteří oddaně k Václavovi lnuli, dílem od bezbožníků mečem byli utraceni, dílem rukama zlořečených v řece pohřbeni a ostatní po všem světě se rozprchli, jeden bojovník jeho, jménem Podiven, do Němec utekl a tam dlouho ve vyhnanství prodléval. Později, domnívaje se, že pokoj ve vlasti je obnoven, vrátil se a po nějaký čas doma zůstával, pořád se skrývaje."

     Potom vypátral v Boleslavi, na dvoře Hněvsu. Tedy pokud to byl Hněvsa a ne jiný z vrahů. "Když tam přišel, zastal ho, jak odpočívá v teplé lázni, jež se nazývá v obecné řeči stuba."

     "Buď zdráv, příteli, bud' zdráv" pozdravil vrahoun Podivena. Buď nevěděl, že Podiven byl blízký Václavovi a měl být už dávno zmasakrován, nebo ho nepoznal. Ale možná se tehdy všichni oslovovali „příteli“, kdo ví.

     Na to měl Podiven "maje srdce rozbouřené," odpovědět: "O mé srdce a zdraví se Bůh postará, ty však jsi již dříve všeho zdraví a spásy pozbyl, a proto ve svém hříchu zemřeš a na věky zahyneš."

     Jako každý mstitel, byl i Podiven patřičně vyzbrojen a tak se "obořiv se na něho, usmrtil ho."

     Možná měl vymyšlený plán útěku, ostatně už jednou se mu podařilo zmizet, nebo se jen stáhnul z města a víc neřešil. "Uchýlil se do lesa, ale když se tam již bezstarostně pohyboval, smrt dvořanova a vražedný čin byly oznámeny bratrovrahovi a ten dal les rychle obklíčiti svými služebníky a hned ho chytili a oběsili."

     Ještě před tím, než byl obklíčen a dopaden, sundal z krku obrázek Panny Marie a zahrabal jej v zemi. Kovový reliéf, který vytvořil neznámý byzantský umělec, dostala podle barokní legendy sv. Ludmila přímo z rukou svatého Metoděje. Od ní ho převzal její vnuk Václav. Z jeho mrtvého těla ho sejmul Podiven a nosil, dokud nebyl zajatý Boleslavovými pochopy. O dvě století později ho objevil jakýsi rolník při orbě. Oním obrázkem je dodnes uctívané Palladium země České uložené ve staroboleslavském chrámu Nanebevzetí Panny Marie, který byl postaven na místě jeho objevení.

     Takže v podstatě takový, celkem obyčejný příběh o pomstě a  sebevražedné misi, která asi nemohla skončit jinak, než smrtí mstitele. Ale tady příběh nekončí.

     Když ho oběsili "visel tam tři léta; ani pták, ani dravá šelma, ba ani přirozený rozklad a hniloba těla se ho nedotkly, nýbrž jako by žil, nehty a vousy mu vyrostly a jeho vlasy zešedivěly až k úplné bělosti."

     "Nejprve byl pohřben na tom popravišti a kolemjdoucí lidé tam vídali často nebeské světlo nad tím hrobem, což přimělo Boleslava, aby nechal Podivenův hrob přestěhovat."

     "Tělo toho muže bylo z onoho místa vyzdviženo a přeneseno ve zbožném průvodě kněží a nábožných mužů a žen a pochováno na hřbitově kostela svatého Víta, takže svatý Václav, pochovaný v tomto kostele, a onen dvořan pochovaný venku, jsou jen zdí od sebe odděleni."

     Na místě jeho popravy, tehdy v hlubokém lese o mnoho a mnoho let později, roku 1738 nechal děkan staroboleslavské kapituly Jan Křtitel Erik postavit kapličku. A jejím autorem nebyl nikdo menší, než Kilián Ignác Dientzenhofer.