Padlý kněz Josef Plojhar zemřel obklopen svými soudruhy při oslavách VŘSR

Padlý kněz Josef Plojhar zemřel obklopen svými soudruhy při oslavách Velké říjnové socialistické revoluce

Na recepci vládní limuzínou, z recepce vozem pohřební služby. To byl poslední mejdan padlého kněze a politika Josefa Plojhara.

Musela to být podařená oslava Velké říjnové socialistické revoluce na moskevském velvyslanectví. Josífek, jak ho familiárně nazývali jeho čeští soudruzi, byl králem všech oslav. Termín „mejdan“ se ještě neužíval. Jako jediný z našich politiků dokázal držet krok v pití se sovětskými lampasáky alkoholiky. Vždyť mu také říkali „tavárišť pop“.

Přípravy na pohřeb zasloužilého renegáta byly komplikované. Kardinál Tomášek ho ani pod nátlakem komunistů pohřbít nechtěl. Nakonec se funusu ujal „vlastenecký kněz“, tedy bolševický kolaborant Bohuš Černocký. Byl to letitý Plojharův kamarád z mokré čtvrti, komunisty jmenovaný děkanem Vyšehradské kapituly.

Přitom začátek Plojharovy církevní kariéry ničemu z takových situací nenasvědčoval. Pocházel z česko-německé rodiny. Po německém gymnáziu následoval seminář a v roce 1925 byl vysvěcen jako „kněz německé národnosti.“ Nadprůměrně jazykově vybavený mladý muž se zájmem o politické dění vstoupil do Československé strany lidové.

Je otázka, co přivedlo Josefa Plojhara do katolického semináře. Možná to bylo chudé rodinné prostředí, ze kterého pocházel, a vidina zajištěného živobytí. Později pomýšlel na kariéru právníka, protože se v roce 1933 zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Třetí semestr ale nedokončil a dále ve studiích nepokračoval.

Během rozvodového řízení manželů Mayerových v Českých Budějovicích figuroval u soudu jako milenec vdané paní a byl přeložen na venkovskou faru do Rudolfova.

V roce 1939 ho za veřejnou kritiku německé okupace zatklo gestapo a po celou válku byl vězněn. V jeho poslední farnosti ovšem šly řeči, že důvodem jeho internace byl milostný románek, který si mladý kněz začal s ženou německého oficíra.

Po válce se stal tajným členem KSČ a po Vítězném únoru 1948 už zcela otevřeně kolaboroval s komunisty, za což byl z Československé lidové strany vyloučen. Což v žádném případě nebránilo jeho zvolení místopředsedou téže strany, která už byla zcela ovládaná komunisty. Mezi kněžími byl považován za zrádce a odpadlého kněze.

Arcibiskup Beran nařídil Plojharovi, aby se vzdal svých politických ambicí, což ho jen povzbudilo v dalším politickém růstu. Stal se poslancem Národního shromáždění. V důsledku neuposlechnutí byl kardinálem exkomunikován a v římskokatolické církvi vypukla otevřená válka mezi zastánci arcibiskupa a kněžími podporujícími komunistickou diktaturu. Když byla exkomunikace vyhlášená z Říma papežem Piem XII., byl kardinál Beran internován a Plojhar tak měl volnou ruku ve svých politických aktivitách.

Od roku 1948 byl členem vlády jako ministr zdravotnictví a přežil všechny čistky i monstrprocesy mezi bolševiky. Ve funkci vydržel neuvěřitelných dvacet let. Nositel státních vyznamenání a čestného doktorátu teologie byl ale po roce 1968 natolik zkompromitovaný, že sice udržel poslanecké křeslo ve Federálním shromáždění, ale už s minimálním politickým vlivem.

Jeho nezřízený život, láska k alkoholu a ženám, se komunistům hodil do krámu, protože věděli, že udělá cokoliv, co budou potřebovat v rámci církve. Vtip, že bude Josef Plojhar zvolen papežem pod jménem Piju XIII. v oněch dobách zlidověl.

Jako těžký alkoholik býval oblíbeným terčem vtipů svých bolševických kolegů. Když ministr kultury Kopecký na jednom z nudných a nezáživných projevů chtěl probudit pospávající posluchače, pomohla humorná vložka o Josífkovi:

„ … v rámci diskuse, kterou jsme vedli ve vládě o boji proti alkoholismu, uplatňoval Josífek Plojhar velmi houževnatě své známé přísloví, že „alkohol hubí národy, ale jednotlivcům neškodí“. A také své druhé známé přísloví, že „je-li alkohol požíván v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv množství“, k čemuž Josífek Plojharů obvykle dodává husitské heslo „na množství nehleďte“.

O jeho úmrtí na sovětském velvyslanectví kolují dvě verze. Podle jedné se hned po příchodu u šaten zamotal a upadl vedle předsedy ÚV Národní fronty profesora Trávníčka. Podle druhé měl na recepci pozdvihnout sklenici na přípitek, sklenička mu vypadla z ruky a padla do klína výše uvedenému profesorovi.

Druhá verze nese jisté stopy Jiráskovského dramatu, ve kterém odporný Lomikar pozvedne číši, aby se vzápětí mrtev skácel pod stůl. Jen ten předseda Národní fronty tam tehdy chyběl.