Kombinace paranoie a syfilidy obvykle nemůže skončit dobře. Což byl případ Viléma Mrštíka

Kombinace paranoie a syfilidy obvykle nemůže skončit dobře. Tak tomu bylo i v případě Viléma Mrštíka

Snad každému, kdo slyšel jméno Maryša se okamžitě vybaví káva. Ale méně už je známo, že život a umírání autora tohoto příběhu, bylo mnohem brutálnější než jed v kafi.

Přesto že všichni čtyři bratři Mrštíkové pocházeli z chudých poměrů, dokázali vystudovat. Jen Vilém, který se zapsal po gymnáziu na práva, to kvůli psychickým problémům nezvládl.

Byl to Moravan do morku kostí. Až takový, že považoval Moravu za nejsvébytnější ze všech slovanských zemí. V povídce „Z říše první velmocí“ popsal obyvatele Moravy jako nezkaženého, prostého, ale poctivého člověka. A jako každá taková čistá bytost, měla i tato své nepřátele. V tomto případě to byl vychytralý cizák – Žid.

Paradoxem zůstal vztah mezi moravskou zemí a jejími obyvateli. Moravu miloval ale lid rád neměl. Podezíral vesničany, že ho nenávidí, závidí a intrikují proti němu. Ve svém stihomamu vnímal každého jako nepřítele, který ho pozoruje, špehuje a pokouší se o jeho zlikvidovat. Progresivní paralýza v důsledku syfilidy ve třetím stupni jeho paranoiu jenom povzbuzovala.

I navzdory všem depresím, fóbiím a bludným představám měl rád ženy. Většinou mladé, často velmi mladé. Výjimkou byla jen Zdenka Braunerová. O pět let starší malířka, která ilustrovala jeho dílo a se kterou plánoval sňatek. Nakonec z plánů nebylo nic.

Bratr Alois učil v Těšanech a psychicky deptaný Vilém ho navštěvoval. Tam vznikl snad nejznámější Mrštíkovský příběh Maryša. Nesnesitelný život ženy ve vnuceném manželství s opilcem, vyřešila jmenovaná otrušíkem v kávě. Divadelní hra sklidila okamžitý úspěch a začala se hrát v divadlech po celé zemi, včetně Národního.

V samotném místě, odkud bratři čerpali námět, ale mnoho porozumění pro drama neměli. Všichni věděli, že to ve skutečnosti bylo úplně jinak a vraždící Maryša neexistovala. Byl to pustý výmysl toho „pomateného Vildy“.

Marie Horáková, předobraz Maryše si ve dvaceti letech vzala pětatřicetiletého vdovce Felixe Turka. Tím vyvdala po „nebožce“ tři děcka. K nim přibyly další čtyři s Turkem, se kterým prožila třicet devět let. Nebylo to manželství ani vzorné ani na zabití, prostě obyčejné jako každé druhé. Nebožtíka přežila o sedmnáct let a oba svorně odpočívají na těšanském hřbitově.

Francek, vlastním jménem Šimon Petlák, který Maryšu miloval ale nedostal se oženil, vychoval osm dětí a po smrti byl pochován pár metrů od Turkova hrobu. Takže žádné drama, ani pití „stuchlé kávy“. Jenom bujná fantazie psychicky narušeného a syfilidou týraného Viléma.

Kromě mladých dívek miloval Vilém i jeho bratr Alois včely. Pěstovali je ve velkém a včelstev měli více než devadesát. Možná právě poslední ránu do narušené Vilémovy psychiky zasadily právě ony. I když v tom byly naprosto nevinně. Aby zvládli péči o tolik včelínů, přizvali bratři ku pomoci jednu místní mladou slečnu.

Jednoho dne byla zase paranoia na vzestupné fázi a Vilém „viděl“ souseda, jak ho ve svátečním obleku jde udat četníkům za zneuctění nezletilé. Všichni ve vesnici věděli, že trpí stihomamem a bludy a jeho vnímání reality je již naprosto pokřivené. Nikdy se tedy nevyšetřilo, jestli s dívkou něco měl nebo ne.

V únoru roku 1912 nastal začátek konce. Včely dostaly nějakou nákazu a hromadně hynuly. Vilém začal pálit veškeré své písemnosti. Druhého března ho našli ve sklípku u včelína zalitého krví. Chirurgickým skalpelem na odřezávání pláství se pětkrát bodnul do srdce a prořízl si hrdlo.

Po pěti hodinách obrovských bolestí vykrvácel. Bylo mu čtyřicet osm let.