Ke kariéře vrcholného politika někdy stačí jen sedm tříd obecné školy

Už před více než sto lety pochopili mnozí, že být profesionálním politikem je mnohem lepší zabezpečení než se živit vlastníma rukama. Navíc, když ty ruce byly velice často obě levé. O schopnosti studovat ani nemluvě.

Ke kariéře vrcholného politika někdy stačí jen sedm tříd obecné školy

Už před více než sto lety pochopili mnozí, že být profesionálním politikem je mnohem lepší sociální i ekonomické zabezpečení, než se živit vlastníma rukama. Navíc, když ty ruce byly velice často obě levé. O schopnosti studovat ani nemluvě.

A tak se absolvent sedmi tříd obecné školy, Karel Šváb, který viděl, jak se jeho otec zedník musí dřít, aby uživil rodinu, rozhodl pro vstup do sociální demokracie. Z ní v roce 1921 volně přešel do nově založené Komunistické strany Československa. A do roka si už vydělával v Rudého práva. Odtud vedla kariéra do vysokých funkcí ve sportovních organizacích a k ročnímu studiu v Moskvě.

Pokud nebyl slepý a hluchý, což se u politika nepředpokládá, musel vidět životní úroveň obyčejných lidí v SSSR na přelomu dvacátých a třicátých let. A přesto se stal obdivovatelem země, kde zítra znamená již včera.

Brzy po nacistické okupaci Československa by zatčen gestapem a po věznění na Pankráci, v Drážďanech a Berlíně skončil v koncentračním táboře Sachsenhausenu. I v tomto prostředí se dokázal velice rychle vypracovat z obyčejného koncentráčníka do různých funkcí. Od člena vězeňské samosprávy až po vorarbeitera, který měl pod sebou 150 vězňů. Přestože byl po hned po válce některými spoluvězni obviněn z nevhodného chování v koncentráku, nikdy nebyl vyšetřován a jeho další kariéra v KSČ mohla raketově nastartovat.

Už v červnu 1945 seděl v sekretariátu a začal provádět takzvanou „zpravodajskou činnost“ v nekomunistických stranách. Vyzvídal, špionil, získával informace o vojácích z povolání a důstojnících policie, korumpoval, vydíral, podplácel. Prostě běžná „zpravodajská činnost“ komunistů.

Pochod studentů, který se vydal 25. února 1948 navrhoval „pokropit samopaly“ k čemuž nedošlo. Postaral se o to velitel Lidových milicí Josef Pavel, který zakázal použití střelných zbraní.

Od dalšího roku začala Švábova velká akce, odhalování nepřátel uvnitř komunistické strany. Gottwald ho jmenoval vedoucím skupiny Státní bezpečnosti, která nebyla pod ministerstvem vnitra, ale podléhala přímo Slánskému. Začalo zatýkání, mučení, nucení ke smyšleným doznáním, popravy.

V červnu roku 1950 začal proces s Miladou Horákovou a spol. Antonie Kleinerové, jedna z třinácti obžalovaných ve své zprávě o procesu uvedla: „Třikrát se zúčastnil mého výslechu i Šváb. Při každé návštěvě mi do krve rozbil obličej. Při posledním setkání na mne řval: Jestli se přiznáte nebo ne, tím se na věci nic nemění. Rozsudky pro vás stejně máme ...“

Za tuto činnost byl Šváb odměněn postem náměstka ministra národní bezpečnosti. Jenže to netušil, že je to jeho labutí píseň. A protože se na každou svini vaří voda, jak tvrdí známé přísloví, už se vařila i na Švába.

Měsíc po jmenování do své vrcholné funkce byl obviněn z krytí brněnského „žida, spiklence a zrádce“ Otto Šlinga. Revoluce začala požírat své děti. Do ozubeného soukolí bolševické justice se dostali vrcholní představitelé KSČ, včetně Švábovy sestry Marie, vdovy po jiném komunistovi, Janu Švermovi, který zahynul po porážce Slovenského národního povstání.

Následoval dobře známý scénář, který sám vypracoval pro druhé. Netušil, že i on si v této krvavé frašce zahraje. Ovšem ne jako všemocný vyšetřovatel, ale obžalovaný a odsouzený za ty nejabsurdnější skutky, ke kterým se na mučení přiznal. Byl zbaven veškerých funkcí, vyloučen z KSČ a v procesu se Slánským odsouzen za velezradu k trestu smrti provazem. Poprava byla vykonána 3. prosince 1952 ve věznici na Pankráci.

Psovi psí smrt, bylo další z oblíbených hesel československých bolševiků.

A Švábova poslední slova před popravou: „Ať žije Sovětský svaz, ať žije Komunistická strana Československa“.