Jakub Jan Ryba a kopec Třemšín

Cesta do Voltuše, konkrétně k mohyle Jakuba Jana Ryby je nenáročná procházka lesní cestou, která přetíná okresní silnici. Po ní, podle pověsti jezdí na koni bezhlavý jezdec a pocestný, který ho spatří, se zblázní.

Jakub Jan Ryba a kopec Třemšín

Několik obcí v Brdských lesích se pyšní dodatkem „pod Třemšínem“. Kopec (827 m) v jižní části Brd, jehož název prý pochází od Střemchy obecné, což je druh slivoně. Ale ta roste téměř všude, takže nic až tak výjimečného, aby po tom bylo třeba pojmenovat kopec. Mnohem zajímavější je pověst o třech zlatých „šínech“ neboli zlatých prutech, jako pokladu ukrytého v hradní studni. „Tré šíny“ rovná se Třemšín.

Pod vrcholem je vedle boudy kříž s věnováním lesníkovi Karlu Gangloffovi. Některé zdroje mylně uvádí, že byl arcibiskupem. Byl „pouhým“ zaměstnancem pražského arcibiskupství, což z něho biskupa nedělá. Navíc mu kromě jeho povinností lesníka zabíralo spoustu času „vynálezectví“ snad čehokoliv. Takže další úvazek biskupství by zřejmě nezvládnul. Vynalézal především přístroje, které mohl uplatnit ve své profesi. Tedy stroje na zpracování dřeva nebo přístroje pro zeměměřičství. Přezdívka český Archimédes byla asi notně přehnaná, ale jeho vynález „šindelka“, stroje na výrobu šindelů byl oceněn i v zahraničí.

Na vrcholu Třemšína stojí od roku 1771 malá kaplička Proměnění Páně Krista.

Má stát nad zasypanou studnou dávno zaniklého hradu Třemšín. A v ní by měly být ony tři šíny. Jako tak většina kopců, které zdobí menší stavba, památný kámen nebo vzrostlá lípa, stal se i Třemšín, v druhé polovině 19. století oblíbeným místem pro konáním národnostních poutí. První se uskutečnila 8. září 1861, druhá 10. srpna 1862. Té se podle Národních listů mělo účastnit osm až deset tisíc lidí.

Dávno před tím, někdy kolem roku 1200 založil rod Buziců na kopci hrad. V dobách husitských válek stály na straně katolické jednoty, což se jim stalo osudným. Hrad byl vypleněn a dobyt v roce 1424. Zhruba dalších dvacet tam v částečných rozvalinách živořil Mikuláš Vepř řečený Svinda, takto lapka a po něm už nikdo. O obnovu se pokoušel Lev z Rožmitálu, ale marnost nad marnost.

A protože každý pořádný hrad má mít tajnou chodbu, měl ji mít i Třemšín. Spojovala hrad s nedaleký benediktinský klášter v Teslínech, který husité vyrabovali roku 1421, ale cennosti, které mniši včas ukryli v podzemní chodbě, nenašli. A nešlo vždy jen o zlato, i když jiný lapka, Hroch z Maršovic musel svůj lup také někde ukrývat. A kde jinde než na hradě, na kterém jistou dobu pobýval. Než jej dobil a obsadil, žily v něm tři, jak jinak než krásné, dcery hradního pána. A protože dobře věděly, jaký osud je čeká, zmizely v podzemní chodbě. Jestli je ještě někdo uviděl na světle božím, mi není nic známo. Ale panenská čest byla zachráněná a byly dokonce vyobrazeny v barokním kostele sv. Barbory v Pročevilech.

Ovšem zaručené informace tvrdí, že poklad lze objevit – kdy jindy – na Velký Pátek, ale varování před ohnivým hadem, skřítkem, obrem nebo hejkalem jsou na místě.

Cesta do Voltuše, konkrétně k mohyle Jakuba Jana Ryby je nenáročná procházka lesní cestou, která přetíná okresní silnici směr Roželov-Rožmitál. Po ní, podle pověsti jezdí na koni bezhlavý jezdec a pocestný, který ho spatří, se zblázní. Buď měl zrovna pauzu kafe, ten bezhlavý, ne pocestný, nebo v mém případě usoudil, že je to zbytečná práce, Prostě nikde nikdo.

A pak v lese nad obcí Voltuš pod vrchem Štěrbina, vysokým 753 metrů kamenná mohyla, v místě, kde v hustém křoví po třídenním pátrání prý našel Anton Reiss tělo svého přítele. Prý ještě žijícího, krvácejícího z otevřených ran na krku a zápěstí způsobených břitvou. Na hrudi rozevřenou knihu, prý Senekovo vydání Rozpravy o nesmrtelnosti duše. Jiná informace udává, že se jednalo o De tranqiuilitate animi tedy O klidu duševním. V knize mělo být prý vepsáno poslední rozloučení. Kniha zmizela.

Před svým zmizením měl prý domluvené dvě schůzky se svým přítelem Antonem Reissem. Z té první sešlo a ta druhá měla být právě na okraji lesa, ve kterém ho přítel nalezl mrtvého. Někteří odborníci prý tvrdí, že z lékařského hlediska jsou rány na krku vedeny tak, že sám sobě je nemohl udělat. Prostě nad smrtí autora více než patnácti set skladeb, z toho šestnácti mší, z nichž ta jedna, česká, se hraje od roku 1796 je těch „prý“ nějak moc.

A poslední podivná věc, na kterou dosud nikdo neupozornil. Datum smrti se uvádí 8. duben 1815. A zároveň se uvádí, že téhož dne, tedy 8. dubna 1818 si domluvil onu schůzku u hájovny za vsí Voltuší s Antonem Reissem, který ho nalezl už umírajícího. Rybův nejstarší syn tvrdil, že se otec 8. dubna roku 1818 vydal jako obvykle na ranní mši do kostela Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále, kde všem, kteří ho toho dne viděli, připadal klidný a vyrovnaný. Až třetí den poté, kdy ho hledala většina lidí z Rožmitálu, nalezli jeho mrtvé tělo. Tedy 10. dubna.

Tak buď ho našel Anton Reiss v den domluvené schůzky umírajícího, což mělo být 8. dubna. Nebo ho našli lidé z Rožmitálu až třetí den po jeho zmizení, tedy 10. dubna.

Uvádí se, že Česká mše vánoční aneb Hej mistře, vstaň bystře, měla mít premiéru v noci ze soboty 24. na neděli 25. prosince roku 1796 v rožmitálském kostele Povýšení svatého Kříže. S největší pravděpodobností tomu tak nebylo.