František Pergl sadista a fanatický komunista ve službách bolševické spravedlnosti

František Pergl alias Suchá lípa, sadista a fanatický komunista ve službách bolševické spravedlnosti

V zapadlé uličce na Novém Světě na dohled Pražského hradu v Kapucínské ulici č. 2 stojí malá budova, ve které má dnes kanceláře Ochranná služba Policie ČR. Hradčanský domeček.

V dobách Rakousko-Uherska to byla vojenská věznice. Za Protektorátu sídlo gestapa. Od roku 1949 nejstrašnější mučírna, ve které úřadovalo 5. zpravodajské oddělení hlavního štábu Ministerstva národní obrany. I zde byl Sovětský Svaz náš vzor.

Komunisté si zde vyřizovali účty s politickými odpůrci z řad armády. Vojáci, důstojníci ze západní i východní fronty, letci RAF, prostě všichni, kterých se chtěli bolševici zbavit.

Po únoru 1948 se stal náměstkem ministra obrany Bedřich Reicin a začal s armádními čistkami. Ve skryté a utajované podobě začaly už v květnu 1945. Generály a důstojníky, kteří nesouhlasili s komunistickým režimem, nařídil propustit z armády a později zatknout.

Zatčení vojáci byli umísťováni do nevytopených cel bez oken, takže během zimních měsíců omrzliny nebyly ničím zvláštním. Hlad, bití, odpírání spánku, to všechno byly „vyšetřovací metody“ soudruhů, převzaté od gestapa a sovětské NKVD.

K blízkým spolupracovníkům Reicina patřil generál Josef Musil. Ten jmenoval do funkce správce Domečku kapitána Pergla, o kterém věděl, že je to primitiv a sadista se zálibou v mučení. „Lidi, které tam budeš dostávat, jsou gauneři a zrádci dělnické třídy, a proto se podle toho zařiď,“ řekl mu.

František Pergl, zvaný Suchá lípa, byl ukázkovým typem tupého komunisty, které strana potřebovala.

Pergl byl obyčejný úředník, žádný dělnický kádr, jak později uváděl. Za první republiky se přihlásil do armády, ale jeho sadistické choutky ho táhly ke vězeňství. Tam se mohl na vězních ukájet, a ještě za to pobíral slušný plat. Už tehdy byl vyšetřován za fyzické násilí a brutalitu.

V břenu 1939 vlastní neopatrností smrtelně postřelil kolegu a byl odsouzen k podmíněnému trestu. Během války vykonával civilní zaměstnání a po jejím skončení vstoupil do KSČ.

V lednu 1949 se stal správcem Domečku, který proměnil v nejstrašnější mučírnu komunistického Československa. Pergl byl kombinací primitivního, fanatického komunisty a sadistického šílence. Používal mučící nástroje i v době mimo „výslech“ obžalovaného, sám některé nástroje vylepšoval nebo vymyslel.

Bití obuškem, škrcení, dokud vyšetřovaný neomdlel, dávání do želez, bití přes chodidla, polévání ledovou vodou, celonoční pochodování a odpírání spánku, to byly výslechové metody soudruha kapitána Pergla. Jeho rukama prošly stovky vojáků, důstojníků. Generálové Píka a Janoušek, který jako jediný Čechoslovák byl držitelem hodnosti leteckého maršála RAF. A samozřejmě většina hokejových mistrů světa z roku 1949.

I vojáci, kteří prošli peklem fronty nebo gestapáckými mučírnami, byli překvapeni mírou brutality, kterou zažívali. A ještě jedna věc, kterou nedokázali přijmout. Že jejich kati jsou Češi. Obyvatelé země, za jejíž svobodu bojovali a nasazovali své životy.

V dubnu 1950 vystřídal generála Svobodu nový ministr obrany Alexej Čepička a extrémní vyšetřovací metody zakázal. Nebylo to z žádných lidumilných pohnutek, pouze si chtěl upevnit svoje nově získané postavení. Generál Svoboda, jeden z idolů Pražského jara, který jako ministr obrany nesl plnou zodpovědnost za zvěrstva v Domečku, se znelíbil sovětům a byl odsunut. Následující rok nechal Čepička zatknout svého rivala Reicina a s ním šel do vazby i sadista Pergl. Reicin skončil na šibenici a Pergl dostal jedenáct let, ne za týrání vězňů, ale za sabotáž. Pořád stejné bolševické metody.

Protože věděl, čeho jsou jeho soudruzi schopni, pokusil se ve vazbě o sebevraždu. Po šesti letech byl propuštěn na podmínku a hned poté se stal spolupracovníkem 1. odboru Ministerstva vnitra. Jeho spolupráce trvala pět let, než ji přerušila smrt. Zemřel v roce 1962. Bylo mu šedesát devět let a zůstala po něm pouze vzpomínka na utrpení a zlo, které bylo smyslem jeho ubohé existence.