Chlumec nad Cidlinou a fáma o Zlatém patentu

     CHLUMEC nad Cidlinou a fáma o Zlatém patentu

     Fáma je něco, co každý zná. Definice termínu se v detailech liší,  ale obecně se dá říct, že fáma je uvěřitelná informace, polopravdivá či nepravdivá šířená mezi lidem. Jinak řečeno, je to neověřená informace předkládaná k věření.

     Označení se jí dostalo podle antické bohyně Fámy–Pheme, která dodává a podněcuje k naději.

Pověst, jíž žádná z příšer se rychlostí nemůže rovnat,
poněvadž rychlostí roste a chůzí nabývá síly,
nesmělá zprvu a malá, však záhy se do výše zvedne,
nohama po zemi kráčí a v mracích ukrývá hlavu.

Vergilius, Aeneis

     Pheme byla dcerou Elpis, bohyně Naděje a údajně to byla velká drbna. Má více jazyků, očí i uší, nohy na zemi a hlavu v oblacích. Její řeči mohly dopomoci bohům i lidem k vyššímu postavení, ale stejně tak dokázaly zničit ty, které neměla v oblibě. Žila v domě s tisíci okny, takže viděla a slyšela všechno, co se ve světě šustlo. Malíři a sochaři ji většinou zobrazovali jako ošklivou stařenu s jedovatým hadem v bezzubých ústech. V ruce dlouhou trumpetu, na kterou vytrubuje své neblahé zvěsti. A protože je schopna ventilovat a uspokojovat emoční potřeby obyvatelstva, je mezi lidem, i navzdory svému nelibému zjevu oblíbená a žádoucí.

     Znalci dělí fámy na několik kategorií, z nichž nejvíce rozšířené jsou „vzdušné zámky“. Současná fáma ve stylu bulváru bývá obvykle neškodná. Každá událost jich vygeneruje několik a události se díky rychlému sdílení sypou jak hrách z hrnce. Jedna za druhou. V horším případě jsou škody napáchané fámou ekonomického charakteru, kdy uvěřivší dotyčný investuje finanční prostředky, u kterých mu fáma garantuje jejich mnohanásobné zhodnocení. Ale ty nejhorší fámy napáchají nevratné škody na zdraví a životech.

     Jedna taková fáma z kategorie vzdušných zámků se objevila ve východních Čechách, za panování císařovny Marie Terezie. V říjnu roku 1771 podepsala patent, ve kterém slibovala zahájení reforem týkajících se povinností poddaných. Fáma ovšem hovořila rovnou o takzvaném Zlatém patentu, ve kterém je nevolníkům zaručena svoboda a osvobození od roboty. Hezky se to poslouchalo a krásně snilo.

     Jako vichřice letěla krajem jedna řeč, že patent už je dávno podepsaný, ale úředníci ho drží v tajnosti, aby lidé dál dřeli zadarmo na panském. Už dávno jsme svobodní, jenom nám to vrchnost zatajuje. A pak už kdosi neznámý jenom škrtl zápalkou a celý kraj se ocitl v plamenech.

     Takto popsal výsledek oné fámy v Chlumci nad Cidlinou František A. Slavík v časopise Osvěta z roku 1875.

     „Pobouření sedláci z okolí Kralohradeckého poplenivše některé kostely a zámky, zvláště Libčanský, a vedeni Matějem Chvojkou (jenž byl v Hradci studoval a v blízké vsi Roudnici s několika jinými dobrovolně k povstalcům se přidal a pak co jejich vůdce „selským císařem“ nazýván byl) přitáhli od Kratonoh ve třech odděleních ke Chlumci; první dalo se cestou do Trnavy, Babic a Velkého Barchova, kde zámek zcela vyplenili; druhé přes tak zvanou Hrázku na Třešice, a třetí skrz Obědovice, Káranice, Chuděřice a Starou Vodu. Mezi Pískem a Novým Městem, vesnicemi u Chlumce, spojili se opět v jeden sbor a učinili sobě ležení.

     V Chlumci mimo osm mužů, střehoucích erarní sklad, nebylo vojska. I posláno jest do Kutné Hory, kde prapor pěchoty hraběte Wallise (nyní pluk Filipovičův čís. 35.) posádkou byl.

     Onoho dne 25. března postoupili sedláci přes hráz velikého rybníku Chlumeckého nejdříve proti pivovaru, kdež se také kanceláře nalézaly. Těch osm vojákův sice postavilo se na obranu přede vchodem; avšak nemohli silnému návalu odolati. Někteří povstalci vedeni samým Chvojkou, vrazili do úřadovny a přinutili ředitele, aby požadavky sedlákův od Chvojky sepsané potvrdil; načež skříně otevřeli a mnoho listin zničili. Jiná část dala se do plenění a pustošení příbytkův a vyvalila ze sklepů všechny sudy na dvůr. A nastalo veliké pití a křik. Zatím opět jiné oddělení chtělo do města vniknouti. Měšťané však zatarasivše ulice, postavili se na odpor.

     A co tu bylo bojováno, nenadále s náměstí zavířily bubny vojenské. Byloť nepozorovaně po cestách polních vojsko sem na pomoc přispíšilo a po krátkém boji povstalce přemohlo, kolem 200 jich zajalo, ostatní pak zahnalo; z těchto mnozí utíkajíce v rybníku zahynuli. Zajatí byli po dvou provazy svázáni, do hraběcí jízdárny zavřeni a potom soudu vydáni“.

https://cs.wikisource.org/wiki/Selsk%C3%A9_povst%C3%A1n%C3%AD_r._1775#cite_ref-acta-criminalia_17-1

     Takže shrnuto. Ke Chlumci nad Cidlinou, který patřil rodině Kinských, dorazil dav ozbrojených sedláků. Vedli je dva Matějové. Jeden byl Chvojka z Roudnice, druhý Obědovický rychtář Chára. Proti nim stálo osm vojáků a měšťané, kteří stavěli barikády, aby odrazili útok. Jak vidno, stavění barikád byla česká specialita už v 18. století. Situaci ve městě zachránil oddíl vojáků, kteří dorazili do města na poslední chvíli. Výsledkem šarvátky byli dva mrtví sedláci, další natlačení do rybníka se utopili a zajato jich bylo sedmdesát čtyři. To byla sobota 25. března.

     Následující den, v neděli 26. března se sedláci dostali až k zámku s úmyslem zapálit ho. Vojáci střežící zámek zahájili palbu a sedláci se dali na útěk. Výsledek: pět mrtvých, tři utonulí a dvě stě jedenáct zajatých. V následujících dnech na zranění zemřelo dalších šestnáct sedláků. Na straně vojska byli mrtví dva.

     A tak se 27. března 1775 konal „oslí pohřeb“ mužů zabitých, smrtelně zraněných nebo utonulých na hrázi chlumeckého rybníka. Jejich těla byla zahrabaná tam, kde padla, protože nebyla před smrtí zaopatření svátostmi. Těch několik šťastných, kteří svátosti přijali a zemřeli na zranění, byli poté pohřbeni u kříže a sochy světce.                       

     Označení takového pohřbu je odvozeno ze starozákonní knihy Jeremijáš, kapitola 22, verš 19: „Bude pohřben, jako se pohřbívá osel, bude vyvlečen a odhozen ven za jeruzalémské brány.“

     Oslí pohřeb byl vlastně za trest, i když nebožtíkovi to s největší pravděpodobností už bylo jedno. Spíše to znamenalo pohanu pro pozůstalé. Mrtvolu bez církevního obřadu zahrabali jako mršinu někde podél cesty, na popravčím vršku nebo kdekoliv mimo obec. V dobách protireformačních bývali takto „pohřbeni“ stoupenci jiné víry než katolické, obvykle v matrice s poznámkou „zakopán jako hovado“.   

     A to byl začátek konce selské rebélie. Fáma o Zlatém patentu, svobodě a zrušení roboty se rozplynula jako mlha nad Chlumeckým rybníkem. V městě samém po ní zůstalo devět zabitých, pět utopených a dvě stě osmdesát šest zajatých. Taková to byla bitva a tak skončili sedláci u Chlumce. Následovaly soudy, tresty a popravy. Ale to už se odehrálo jinde. A zůstala ještě modlitba. Selský otčenáš.

Pohleď, kterak jsme soužení
od karabáčníků zdržení — Otče náš!…
Vždyť nemůžem již obstát;
neb nám chtějí tak již brát — chléb náš vezdejší.
Ani do zejtří čekat nechtěj’,
pořád karabáčem hrozej’: — dej nám dnes!…
Nedej nás více soužiti
a víc do krve odříti, — ale zbavit nás.
My sice v boha doufáme,
a přece vždycky coufáme — od zlého.