Zjara

Prostě takovej ten čas velikonoční. Doba, která není přesně časově ohraničena, stejně jako ty Velikonoce.  

Běžky už zůstaly na minimálně další rok ve futrálu, moc hlubokého spaní po této zimě  nelze očekávat. Právě uplynulou zimu jen šestkráte ochutnaly krušnohorskou bílou stopu. A kdyby měly ručičky, vezmou do nich hůlky a budou mně za trest s nimi dloubat do slabin – nechal jsem je ve společenství se starým voskem. Stydím se. A moc. Pokusím se to ještě napravit.

Začíná tykačka s kolem. Pomalé, postupné vyjíždění do hor. Už z těch několikaletých výšlapů je zjištěno, kde sníh již nebude, kde se bude držet díky stále ještě věčně dennímu stínu v tomto čase. Díky větru, kde je to stále nafoukáno. Kde je roztáto, ale rozbahněno. Ale k čemu to vlastně vědět? Stejně se pak vracím promočen jak školní houba o přestávce. Jedinou radou jsou rezervní ponožky, na to není potřeba Krušné hory poznávat. To se pozná po prvním běžkování, pěškování, kolaření.

Rašeliniště s vřesem opouští poslední zbytky sněhu, jsou nasáklé jak ta školní houba při přestřelkách V dětských válkách  o přestávkách,  kdy pod holkama zůstávají krásné loužičky...

Ale i když to nejsou ty světové velehory, kde by v podhůří se dařilo citrusům a na vrcholcích hodovali lyžaři, stačí sestoupit o pár desítek metrů a polozamrzlá jezírka mohou vystřídat kvetoucí drahokamy v podobě vzácných krokusů otevřených.

Krušné hory jsou ke sportovním aktivitám přímo stvořené. Pak už je jen touha se rozlétnout a kroužit nad zádumčivou krajinou s věčnými rašeliništěmi.

Je skvělé, když přijdete na chuť pěškování, běžkování i kolaření. Je škoda, že neumíme drondování s vlastními pohledy.