Při podzimu nad Chomutovem

Jedno vím jistě. Součástí mého života se stalo kolo, ač se na něm dvakrát přizabil, neopustil jej a není důvod opouštět.. 

Pouze trochu zklidnil hormony, nesleduji časomíru za kolik kopec vyjedu, kolik toho ujedu. V extrémním počasí již nemám touhu kolo osedlat.

Kolik našlapu za celej rok? Již nesleduji. Ani pořádně nevím jestli funguje cyklocomputer.

Jestli je to věkem, či právě těmi pády, které jsem neměl pod kontrolou? Čert ví.. Ale stává se ze mne cyklista-kochálista 

Sice ještě koce vyjedu, o kole-elektrokole nepřemýšlím, ale zaujme- li mne nějakíá krušnohorská scenérie, podívám se vzhůru, udělám kalkul jak to vypadá se světlem-sluníčkem a pokud mi to stojí za zvěčnění, kolo odložím a čekám na ten , pro mne pravý pocit, zmáčknout spoušt fotaku.

A mezitím se kochám.

A vo tom to je..