Na pomezí podzimu a zimy

Fotograf krajinářskej je divnej tvor. Nejvyšší tepovou frekvenci získává hodinu před a po svítání či západu. Zlatá to, magická, ta první a poslední hodina slunečního svitu. Zorničky rozšířené jak toxík v rauši.

Může být letní vlahé svítání, stejně nastává mrazení. Jak ze samotné fyzické účasti při těchto chvílích, tak z toho, že co vnímá, se snaží co nejvěrohodněji uložit na věcné časy. Nikdy se to už nemusí vrátit.

Takzvaná  zlatá hodina, kdy je dosaženo specifického fotografického efektu díky kvalitě světla.

Jinak nastupuje takzvaná hibernace, kdy se vlastně potuluje po světě jak tělo bez duše, zrcadlovka bez objektivu. Nic ho nezajímá, nic netrápí. A v poledne má půlnoc.

A ač zapřisáhlý ateista stává se katechitou, aby vyšly světelné podmínky. A budou-li okořeněné mlhou a dorozumí se sluníčko s ranním oparem?

Svíčková od maminky ani milování s Ornellou Muti by nemělo šanci.

Na různých foto fórech se dozví, že  fotit krajinu v poledne není dobrá volba. 

A já si udělal zlaté poledne. )))

A mé zorničky bych Vám nepřál vidět….)))