Mnohé političky projevují bojovnost a válečné nadšení výrazněji než muži. Když se z žen stanou amazonky místo aby doma zrazovaly muže před výpravou do Tróji, bývá něco v nepořádku. U mužů.

Zdroj: https://blog.idnes.cz/valikova/zzenstila-kultura-a...

Je něco dozajista v nepořádku u mocných ruských mužů, když ruské ženy bojí se je zrazovat před výpravami speciálně ničivými.

Čemu se divíte v době stovek pohlaví, transzáchodků a manželství pro všechny... Já vůbec nechápu, v čem je ten problém? To, že se nelíbí tu feministkám, nebo jiným minoritám je v pořádku. Ale proč by nemohl p. Graubner vyslovit nahlas svůj názor na to, jak se mu jeví společnost dnešní doby a co je špatného na slově "zženštilost" ?!

To vymažeme to slovo ze slovníku? Nebo alespoň ze slušných slov? A co mužnost? To nikoho nepohoršuje? Nedávno jsem viděl dokument o zániku starověkých civilizací. Které pracovaly na svém konci víc, než jejich samotní nepřátelé. A proto dopadly, tak jak dopadly.

O mužnosti jsem psala včera. 😉

Paní Veroniko, napsala jste to velmi přesně a výstižně. Obdivuji, jak v každém svém textu dokážete jít do hloubky a dostat se k jádru věci.

Děkuji.

Jak se tak dívám, někde nám zmizel pan Kubánek.

Pamatuju si, tvrdé diktatury, jely rušičky vysílačů těch nesprávných názorů na plné pecky. :-))))

A s ním i já...

Horum omnium fortissimi sunt Belgae, propterea quod a cultu atque humanitate provinciae longissime absunt, minimeque ad eos mercatores saepe commeant atque ea quae ad effeminandos animos pertinent important... (C. I. Caesar)

Aplikovat na současnost lze nejméně dvěma způsoby.

V této diskusi se píše mimo jiné o ztrátě citu pro to, co vytvořily předešlé generace.

Musím tomu dát za pravdu, a to zejména, pokud jde o hudbu.

Vím, že za svůj následující názor asi dostanu mínusy, ale já to i tak napíši:

Dost mě bolí srdce při pomyšlení, jak v posledních desítiletích zcela uvadl zájem mladých lidí o tradiční hudební folklor. O ty písničky, které si negramotní vesničané zpívali při práci, při tanci, při sousedských setkáních, ženy při zimním draní peří, vojáci za pochodu apod.

V těch písničkách je tolik krásy, která však upadne v zapomnění, ale jednou navždy odejme generace dnešních šedesátníků. Už nikdo nebude zpívat "Jaké je to hezké, dva kováři v městě", už nikdo nebude znát "V Hodoníně za vojáčka mňa vzali" nebo "V širém poli studánečka kamenná",

A je mi líto i zánikiu dechovky. Zatímco folklor upadá v zapomnění, avšak není alespoň považován za ostudu, mnozí lidé o dechovce hovoří jako o naprostém odpadu. Ale v písničkách Františka Kmocha, Antonína Borovičky, Václava Bláhy Josefa Poncara, Karla Vacka, Jaromíra Vejvody, Karla Valdaufa, Járy Beneše, Jaroslava Jankovce, Josefa Stelibského, Rudolfa Piskáčka, a několika dalších (tím míním několik skladatelů, kteří toho sice napsali více, ale ve zkoušce času obstála třeba jen jedna věc, nebo maximálně dvě nebo tři, ale ty mají vysokou hodnotu - Antonín Votava, Jiří Voldán, Josef Maňas, Ladislav Kubeš, Vladimír Fuka, Josef Hotový, Josef Štěpánek Ferdinand Petr, Rudolf Kubín a další), je také hodně krásy. Já se nestydím přiznat, že dechovku miluji. Hodně lidí mi už naznačilo, že jsem jim tím směšný, ale já kvůli tomu nebudu lhát. Dechovku miluji a dost jsem se zabýval i studiem její minulosti. A folklor miluji samozřejmě také.

To jsou ty hodnoty, o kterých píšete, že je vytvořily generace našich předků, ale pro které generace našich potomků ztrácejí cit,

A můj názor je takový, že ten úpadek zájmu o folklor a o dechovku je ke škodě.

Věřte, že nezanikne.

Máme skoro tříletého vnoučka a tyhle písničky má rád všechny. " Co jste hasiči.., cestáři náš.., dva kováři na rynku.., ta slepička kropenatá.. "

Když byla u nás na vsi pouťová tak jsme ho nemohli odtrhnout od kapely, kde imitoval hru na trumpetu.

Nezanikne, neupadne v zapomnění, protože o ty písně bude zájem pořád.

Veronika jako obvykle zcela mimo terč.

Každému člověku se zdá, že lidé jiného názoru, než je ten jeho, jsou mimo terč.

Nejde tak o kulturu, ale o cestu a následné poučení jež je zde více jak jedno století, kde po 2. světové válce kdy se oslabila mužská populace a přišla hormonální antikoncepce, tak se rozvinula feminizace školství, společnosti a po roce 1989, kde došlo k vrcholu a to zavedením pozitivní diskriminace, kvorům žen v politice a zde i následoval rozpad tradičních rodin kde žilo pohromadě několik generací, a podílelo se na předávání vzorců hodnot, výchovy, tradic, tak přešlo na samoživitele. To společně s orientací na děti a mladé generace, jako představitelé hodnot roku 1939 a 1989, kdy se mladé generace podíleli na společenských změnách. Do společnosti přišel další vlastně sociální experiment-ty, jak společnost vnímá a vede pravá mozková hemisféra - kde je vlastně centrum pro zpracování vnímání a reality zraku na dálku, děje v dálce, tedy cit pro celek, rodinu, emoční inteligence, duchovno ... a tu mají aktivnější ženy. K tomu skrze ně pak orientace na mladé generace jako "záštita" pokroku a vzdělanosti ... . První zkušenosti přišly v rámci Arabského Jara, a rozvratu na Blízkém východě, a následný nástup IS a exodus do Evropy, kde to narazilo na feminizaci politiky a souručenství zde, co se třeba dělo v Kolíně nad Rýnem o Silvestra ... . Pak přišla anexe Krymu, Covid, a odchod madam Merkel a to společně s vakuem po roce 1989, spojené s pádem bipolárního světa, jež následně zaplnily země 3. světa a civilizační predátoři. Ono vakuum po porce 1989, pak zavedlo Evropu do dějů jako je multikulturalismus, autocenzura, revize minulosti, krize pohlavní a osobní identity ... . Zkrátka přidaná hodnota člověka se nekonala, v Evropu a její vlády, drží pod krkem, generace jež nemá cit pro hodnoty a co zde vytvořily generace před nimi a že to nebylo zadarmo, a sami tápají ve svém těžišti reality, a populace jež nevidí dále než před svůj nos a do své peněženky. Evropě vyrostla světová konkurence a civilizační predátoři a jasně ukazují slabá místa.

Historický feminizmus v podání třeba madam Thatcherové, byl v pojetí vyrovnat se mužskému světu, dnešní feminizmus je vytváření souručenství a vlastního světa a cesty. Poznali jsme tedy jak společnost vede pravá hemisféra kde evoluce přidala vrstvu identifikace k pohlaví, historicky jsme poznali i jak společnost vede levá hemisféra, kde je zpracování dějů v naší blízkosti, a tím pádem, řád, autorita, čas, realita, náboženství ... . Historická evoluce člověka moderního je, jako jedním okem se dívat do blízkosti - muž a druhým okem do dálky - žena. Následná evoluce od dob Osvícenství, zrušením poddanství, zavedení vzdělání .., tak přidala vrstvu orientace a inteligence v řádu, zákonech, principech naší existence a osvobodila společnost a vytvořila fenomén jednotlivce a schopnost zvládnout a rozvíjet se skrze zde dané podmínky přírody a planety. Je tedy více pod levou hemisférou. Evoluce s nástupem doby informační a globální od nástupu telegrafu a s feminizací společnosti, tak rozvíjí pravou hemisféru a to do formátu citu a inteligencí překonat evoluční omezení a bludný kruh člověka, jeho denní vědomí jež končí spánkem a oddělením od kontinuální dějové existence, a tím pádem vlastně formování své reality, která má tendenci odchylovat se v čase od té vnější existenční, kde jsou cykly přírody, planety, chování ostatních civilizací ... . Dochází k další transformaci vývoje lidského mozku z duální existence, kde se už uvolnil potenciál sebeidentifikace, a identifikace řádu prostředí a reality zde od dob Osvícenství a dnes se rozvíjí, vrstva vnímat vše v prostoru a čase, vývoji. Pak tu je i síla která formuje duši a ducha člověka a to tlak, poprat se o své místo na Slunci, jež se výrazně projevuje na této evoluci a podporuje ji a odděluje tzv. zrno od plev. To je dnes citelně oslabené. Ta vytváří přidanou hodnotu člověka. Postačí se podívat do dob mocnářství a 1. republiky, kde nebylo na růžích ustláno ... .

Správně píšete, že mužský a ženský svět jsou odlišné.

Avšak řekl bych, že ženy mají blíže do mužského světa než naopak.

Například knihy Jaroslava Foglara, ve kterých vystupují výhradně chlapci, čtou běžně i děvčata. U knih Julese Verna není tak jednoznačně bezvýhradné, že by tam vystupovali jenom muži, ale v některých románech tomu tak je (Pět neděl v balóně, Dvacet tisíc let pod mořem, Tajůplný ostrov, Maják na konci světa a několika dalších) tomu tak je. A i tyto romány ženy běžně čtou, zatímco například knihy prvorepublikové spisovatelky Jaromíry Hüttlové, ve kterých vystupují dívky školního věku stejně, jako ve Foglarových knihách vystupují stejně staří chlapci, četla v dobách, než autorka upadla v zapomenutí, téměř výhradně děvčata. V dětském televizním seriálu "Kamarádi" ze 70 let, který odstartoval hvězdnou kariéru Marka Ebena, se se třemi chlapci kamarádí stejně stará dívka Gábina, aniž by to působilo divně. Neumím si však představit, že by stejně přirozeně působil seriál o čtyřech kamarádech v opačném složení, tedy tři děvčata a jeden chlapec.

Prostě ženy mají k mužskému světu blíže než muži k ženskému a děvčata mají k chlapeckému světu blíže než chlapci k dívčímu.

K těm knihám Julese Verna:

On jich napsal několik desítek a já jsem si v mládí řekl, že si je přečtu všechny. Opravdu jsem to téměř udělal, chybí mi jen čtyři.

Ale mohu říci, že těch deset nebo patnáct, co ho proslavily, by úplně stačilo. Hodně z těch knih asi vzniklo jen tím způsobem, že Verne věděl, že je slavný a že další jeho díla se budou prodávat už jen díky jménu autora Jules Verne. Tak si na nich ani nedal záležet a pojal to nikoli jako literární umění, ale jako výdělečné řemeslo.

Mnoho z těch knih není nic jiného než sentimentální červená knihovna, pouze je na rozdíl od klasické červení knihovny zasazená do cizokrajného prostředí. Hrdinové jsou vždy Evropané nebo Američané, kteří se ocitli někde v tropech. Opět na rozdíl od klasické červené knihovny hrdina nepřekonává společenské předsudky nechápajících rodičů, nýbrž hurikány, rozvodněné řeky, útoky šelem nebo nástrahy domorodých kmenů, ale nakonec se ti dva mladí lidé šťastně vezmou.

Když si přečtete Vynález zkázy, Tajůplný ostrov, Dvacet tisíc mil po mořem nebo Dva roky prázdnin, jste i po dvaceti letech schopni si z toho něco vybavit a diskutovat a o tom románu s někým, kdo ho přečetl před týdnem. Sice si budete pamatovat mnohem méně než on, ale jádro knihy vám v té hlavě zůstane po zbytek života třeba i šedesát let, pokud si to přečtete jako mladí a pokud se dožijete vysokého věku.

Ale v mnoha jiných románech se pouze vrší lacině popsaná exotická dobrodružství a už měsíc po přečtení si z toho člověk nic nepamatuje, protože nějaká ústřední myšlenka zcela chybí.

Tím Verna neshazuji. Tím říkám, že velikán bezpochyby je, ale že toho velikána z něj udělalo těch deset nebo dvanáct nejdůležitějších knih.

Zbytek za přečtení snad ani nestojí.

Bohužel mužský vzor ve výchově opravdu schází čím dál tím víc. A vůbec se to nevylučuje s tím, že jsme v 21. století. Opět se nám v rámci narovnání nerovností povedlo vylít s vaničkou i miminko. O tom, že slova kohokoliv (O to snadněji vlivného katolíka) se dají proměnit v klacek, kterým ho budeme mlátit po hlavě , tak o tom žádná. Podle mě nejde o nepochopení, ale zcela účelovou ideologickou akci.