Zrzavý čertík v roli anděla

Lékaři, sestry, komunikace, cizinci ve zdravotnickém systému, jazyková bariéra, pooperační stavy, práva pacienta.

Právě jsem se vrátila z operace žlučníku a chci se podělit o zkušenost, která se mnoha lidem nebude líbit, mnozí mě možná nazvou xenofobní hysterkou.

Proto hned na úvod podotýkám, že od počátku války naše sousedská komunita pomáhá několika přátelům z Podkarpatské Rusi, jedna mladá rodina z této oblasti u nás dokonce bydlí. Jsou to dobří lidé, křesťané, máme je velice rádi.

České nemocnice znám důvěrně. V dětství několik kosmetických operací slepého oka, v dospělosti dlouhé hospitalizace na odděleních rizikových těhotenství, kde jsem potkala i nejdůležitějšího člověka svého života, který mi zachránil děti, zdravý rozum a prakticky mě znovu vychoval. K tomu drobnosti jako operace slepého střeva či menisku. Mohla jsem pozorovat, jak postupně měkne tvrdá socialistická škola některých sester i lékařů, jak v nemocnicích i ordinacích obecně začíná převládat empatičtější, vlídnější přístup, za který jsem nesmírně vděčná.

Moje úžasná, pečlivá lékařka, za kterou jezdím dvě hodiny do místa bývalého bydliště, mi k šedesátinám nadělila obvyklé kolečko vyšetření, jež odhalilo žlučníkové šutry. Rozbíjení římskou metodou nepomohlo, zvolily jsme radikální řešení.

Při předoperačním vyšetření mi do zprávy jasně a zřetelně zanesla důležitou věc: pacientka nalačno nesnese bolest, kolabuje. Omdlela jsem takto mnohokrát doma i v nemocnicích, v jedné jsem si na dlažkách rozbila hlavu, když mě sestra vyštvala dvě hodiny po narkóze na WC, v jiné jsem zkolabovala na sále při spinální anestezii. Při hladu a bolesti moje tělo vypíná, vůlí to neovlivním.

Proto jsem si na příjem vzala manžela, že ho nabídnu ke své pooperační obsluze. Vylezla ostrá hubená sestra, vzala si papíry, na můj dotaz ohledně manžela obrátila oči v sloup a téměř nesrozumitelně, s výrazným středoukrajinským přízvukem, mi naznačila, že jsem úplný cvok. Málem jsem utekla ještě před operací.

Sestřička v ordinaci byla naštěstí milá a komunikativní. Probraly jsme znovu všechny možné komplikace, důrazně jsem upozornila na omdlívací stavy. Na sál mě ovšem vedl zrzavý anděl z příjmu.

„Jsem žikala, že mate punčochy stahnout pžes prsty!“ seřvala mě před vstupem na sál. Ohnula jsem se, riskujíc kolaps.

„Jsem žikala, že se máte zout!“ zařvala podruhé. Na sále naštěstí zněla jenom čeština, což mě výrazně uklidnilo. Byli skvělí, stejně jako veškerý zbytek personálu.

Dvě hodiny po probuzení z narkózy se však dostavila moje oblíbenkyně.

„Až budete chtít, se zvednete a půjdete na WC,“ pravila nesrozumitelně.

„Ne. Dokud se nenajím, buď tam půjdete se mnou, nebo mi dáte mísu,“ odvětila jsem nekompromisně, vzpomínajíc na jinou hubenou sestru českého původu, která mě před dvanácti lety takhle drsně zvedla a potom sbírala na dlažkách.

„To jako že s váma tam? No to ne!“ zděsila se ta žena.

„No to jo. Máte to v papírech. Omdlívám.“

„Zítra dete domů po svych, tak nevymyšlejte,“ houkla na mě zrzka.

Nebýt předchozí zkušenosti, asi by mě zlomila. Ale já mám svou hlavu ráda.

„Pošlete mi doktora nebo sestru, která umí česky,“ zavrčela jsem na ni. „I číst! A jděte pryč! Vstávat teď nebudu.“

Přišla ještě jednou. Stiskla mi nad jediným vidícím okem teploměr a stříkla mi do oka nějakou tekutinu, zřejmě dezinfekci. Pochopila jsem, že jestli dovolím další kontakt, nepřežiju, a zmáčkla knoflík. Jiná sestřička mi přinesla kapky do oka a vyslechla mé syčení. Běsnila jsem zřejmě jak kobra před útokem, protože zrzku už za mnou neposlali.

Z postele jsem se zvedla až po vydatné dávce piškotů, asistovaly mi dvě české sestřičky i na záchod. Pohlídaly i další vstávání.

Tentokrát jsem v nemocnici z hladu nezkolabovala, všem za to nesmírně děkuji. Stejně jako za veškerou péči. Máme úžasné zdravotnictví, skvělé lékaře a sestry. Nikdy jim nepřestanu být vděčná za všechno, co pro mě v životě udělali.

A opravdu si nepřeji, aby byla jejich práce ničena lidmi, kteří mají pocit nadřazenosti nad některými pacienty zjevně zažitý. Chápu, že mnohé dámy dráždím už svou existencí, ale po operaci je každý člověk zranitelný a zasluhuje péči, jaká mu náleží. Nikoli aroganci a přezírání.

Děkuji všem, kteří můj text pochopí a nebudou mě podezírat z nenávisti k cizincům.