Žlutou hvězdu už si na kabát nepřišpendlil

Před osmdesáti lety zemřel mladý básník Jiří Orten. Těsně se minul s budoucím  říšským protektorem Heydrichem (byl jmenován 27. 9. 1941), který stál nejen u realizace konečného řešení, ale měl symetrické plány i s českým národem.

„Nesmím vycházet z domu po osmé hodině večerní. Nesmím si najmout samostatný byt. Nesmím chodit do vináren, kaváren, hostinců, biografů, divadel a na koncerty, kromě jedné nebo dvou kaváren, pro mne vyhrazených. Nesmím hrát divadlo a být jakkoli jinak veřejně činný. Nesmím chodit do jakékoli školy.  Nesmím se společensky stýkat se členy Národního souručenství a oni se nesmějí stýkat se mnou, nesmějí se se mnou zdravit, zastavovat a mluvit o věcech jiných než nutných (při nákupech apod.).“

Před osmdesáti lety, 30. srpna 1941, strhla na Rašínově nábřeží německá sanitka dvaadvacetiletého muže, který byl nepozorný při přecházení. Zraněného odvezli do nemocnice na Karlově náměstí, poté ho přepravili do Kateřinské ulice, kde bylo zvláštní oddělení pro osoby židovského původu. Básník Jiří Orten, vlastním jménem Jiří Ohrenstein, jehož texty vydávali přátelé v protektorátu pod různými pseudonymy, zemřel o dva dny později, 1. září. Česká literatura přišla o jeden ze svých největších talentů.  

Deníky Jiřího Ortena hovoří o podobné šikaně jako Deník Anny Frankové a jiná svědectví z této doby. Jiří Orten zemřel téměř symbolicky téhož dne, kdy Reinhard Heydrich podepsal zákon o povinném označování Židů starších šesti let žlutou hvězdou na celém území Říše.  Zákon vešel v platnost o osmnáct dní později, brzy po něm přišly první transporty. 

Jiří Orten, stejně jako třeba Karel Čapek v zimě 1938, tedy svou rychlou smrtí unikl hrůzám, které by na něho nepochybně čekaly. Konec jeho života byl poznamenán protektorátními zákazy, samotou, úzkostí i citovými zmatky, byl ale také obdobím, kdy vznikaly neuvěřitelně krásné a zpěvné verše, do nichž v protikladu k drsné realitě, v níž musel žít, vkládal všechnu něhu a lásku, již byl schopný ze sebe dostat. Obrazy dětství, maminky, přírody a prvních lásek se střídají s modlitbami, elegiemi a žalobami k Bohu, který tu hrůzu dopustil.

Mnohokrát se ve svých verších zabýval vlastní smrtí, mnohokrát se rozloučil se svými přáteli. Sanitka ho srazila v den jeho dvaadvacátých narozenin. Totalitní moc ho nezabila přímo, jako mnoho jiných spisovatelů, jen všudypřítomným strachem poznamenala konec jeho krátkého života: „Nepřijde dopis od přítele,/ nevejde milý host./ Dům dávno spí. A z tvého pera/ ani stín míru nevyvěrá./ Nikdo ti postel neustele./ Usnula budoucnost. / Hlubokou nocí nesmí vésti/ tvou duši žádný sen./ Měsíce oči rozežrané/ hryzají nebe. Co se stane?/ Nic. Spi už, spi. Čas tvého štěstí/
jak vrah byl utracen." (23. 4. 1941)

Psáno pro MF Dnes, 3. 9. 2021