Vaculíkův Český snář je také román o statečnosti

Sto let od narození Ludvíka Vaculíka minulý týden; Český snář; disent; statečnost a etika v totalitě i dnes.

Janek dnes dělal písemné zkoušky a pohovor na strojní fakultu. Příklady vypočítal správně, na otázky všeobecné odpověděl také správně, maturitu má na jedničku, takže ho asi nepřijmou. Pohovor měl takovéto momenty:

„Co soudí dneska váš otec o socialismu s lidskou tváří?“ „Nevím, my o tom nemluvíme.“ „Co si o něm myslíte jako o heslu pravice v roce 1968?“ „Nic. Byl jsem malý.“ „Váš otec byl ze strany vyloučen, nebo vyškrtnut?“ „Nevím.“ „Musel jste to přeci uvést ve svém životopise.“ „Neuvedl, je to můj životopis.“

Když Ludvík Vaculík, který by se minulý týden dožil sta let, vydal v roce 1980 ve své samizdatové edici Petlice deníkový román Český snář, způsobil v českém disentu poprask. Zemitý Valach v něm nešetří nikoho – státní moc a estébáky, k nimž chodil na pravidelné výslechy, přátele i oponenty z řad disidentů i emigrace, své bývalé i budoucí milenky, svou rodinu ani sebe.

Neomlouvá své členství v Komunistické straně, do níž vstoupil ve dvaceti letech i díky svému otci (s ambivalentním vztahem k němu se vypořádal v románu Sekyra), ani svůj přehnaný aktivismus v roce 1968, jemuž i někteří střízliví odpůrci komunistického režimu přičítají jistou zásluhu na Brežněvově brutálním potlačení Pražského jara.

Ludvíku Vaculíkovi se dá vyčítat leccos a kdo četl čerstvý román jeho dcery Cecilie Jílkové Otec Bůh a matka Láska, jistě k jeho hříchům něco přihodí, ale nelze mu upřít poctivost a pravdomluvnost, jimiž komplikoval život nejen svým nepřátelům, ale především svým blízkým. Občas jsou jeho deníkové záznamy na hraně etiky (třeba když nechá svou ženu Madlu rozkládat o trestu, který postihl několik známých českých básníků za stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí nebo když své ženy týrá rozklady o jiných ženách), přesto je tato osobitá výpověď z centra českého disentu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nejen studnicí pikantních drbů, ale i skvělým románem o stavu české morálky a etiky.

Díky Vaculíkově Českém snáři se i dnešní čtenáři dozvědí, že český disent nebyl jednolitý, že tu koexistovali bývalí komunisté s dlouholetými politickými vězni, že tu bujela rivalita i podezření ohledně spolupráce s StB. Vaculík text otevírá úvahami o statečnosti, přemítáním, co vede jedince k odporu proti režimu, který je nezavírá na desetiletí do lágrů a věznic jako v padesátkách, který je jen nechává vykonávat podřadná zaměstnání a mstí se na jejich dětech.

Těm adresoval Vaculík v listopadu 1968, v souvislosti s otázkou, zda demonstrovat proti nástupu normalizace, slova, která by měla dnes zaznít jako protiváha masově řízených demonstrací, do nichž jsou zapojováni i středoškoláci:

„Otázka zbabělosti a statečnosti. Tu si mladí lidé kladou vždy, protože je to pro ně hodnota… Právě jim hrozí vždy znovu a v každé generaci to, co se přihodilo našemu socialismu, totiž náš vlastní fanatismus. Řekl bych, že člověk může s jistotou udělat ten skutek, za který je ochoten sklidit nepřátelství svých přátel.“

Psáno pro MF Dnes a LN, 25. 7. 2026