Tak kdopak jsou „svině“ a kdo prasata?

Internetové diskuse v posledních dnech připomínají zvířecí farmu. Někde kvičí podsvinčata, někde kejhají husy, někde sbírají do bandasek šváby.

Ovce, voli a slepice přijdou jistě na řadu. Tak hlavně aby nám nestrčili Orwellova osla Benjamina také za nějaký příkop nebo do karantény, jak navrhuje u občanů s antisystémovými názory vládní strategický komunikátor Otakar Foltýn.

Konflikt jedince a moci včetně izolace nepohodlných je zásadním tématem nejen George Orwella, ale téměř všech autorů reflektujících život v totalitě. V Bulgakovově Mistru a Markétce se už prvních kapitolách sejdou v blázinci dva spisovatelé – první napsal román o Pilátu Pontském, druhý potkává ve Stalinově Moskvě ďábla. Oba je třeba oddělit od spoluobčanů zdmi blázince, mohli by zviklat jejich příklon k materialismu a socialistickým hodnotám.

Zavírání kverulantů do blázince či alespoň jejich ocejchování štěpnou diagnózou byla oblíbená hra bolševiků, provozovaly ji i naše ústavy. A když to nešlo přes psychiatry a dotyčný zrovna nevyvyfasoval pár měsíců v kriminále, byla tu pestrá škála nálepek, od notoricky známých „ztroskotanců a samozvanců“, přes různé frustrované protispolečenské živly až k „prašivému kotěti“, jak byl označen Josef Škvorecký po vydání Zbabělců. Cejchy měly ukázat „slušným a loajálním občanům“, s kým se nesmí kamarádit, pokud nechtějí přijít o výhody, lukrativní zaměstnání, v padesátých letech i o svobodu.

Ty výpovědi jsou obdobné, ať čteme ruské autory, Orwellla, Škvoreckého, Milana Kunderu, Ludvíka Vaculíka nebo Václava Havla. Totalitní ideologie pracují s ovládnutím strachu. Stačí náznak, že někdo není správným občanem, že je třeba kolem něj postavit zeď či vyhloubit příkop, a aktivističtí mentoři už rozdávají rýče a lopaty. A když si člověk nedá pozor a zastane se vyděděnce z karantény, bývá za nakaženého označen i on. Je třeba stále bedlivě sledovat, komu byl přidělen černý puntík.

Všechny ocejchované mají neustále v hledáčku prasata alias soudruzi z Ministerstva lásky, protože je třeba každému Winstonu Smithovi „vysvětlit“ jak nebezpečný je vlastní názor vedle jediné „oficiální pravdy“. Všichni ten svět známe, všichni jsme o něm četli.

A protože klasiků není nikdy dost, připomeňme si, jak na naší totalitní farmě fungoval doublethink slovy jednoho z ocejchovaných:

„Ideologie - jako onen „alibistický“ most mezi systémem a člověkem - předstírá, že nároky systému vyplývají z potřeb života; je to jakýsi svět „zdání“, který je vydáván za skutečnost… Moc je v zajetí vlastních lží, proto musí falšovat. Falšuje minulost. Falšuje přítomnost a falšuje budoucnost. Předstírá, že respektuje lidská práva. Předstírá, že nikoho nepronásleduje. Předstírá, že se nebojí. Předstírá, že nic nepředstírá. Člověk nemusí všem těmto mystifikacím věřit. Musí se však chovat tak, jako by jim věřil, anebo je musí aspoň mlčky tolerovat, anebo musí aspoň vycházet dobře s těmi, kteří jimi operují.“ (Václav Havel: Moc bezmocných)

Psáno pro MF Dnes, 26. 8. 2024 (glosa)