Slavím 17. listopad. Kdepak je Bojarův seznam praštěných studentů?

Pořád čekám, že se někde v novinách či ve zprávách vynoří. Co? Soupis zraněných studentů, který brzy po slavném obuškovém tanci na Národní začal pořizovat dnes docent, tehdy MUDr Martin Bojar. Těším se, že na mě vykoukne mezi články o prezidentech a disidentech. Věřím, že ta jména svých vrstevníků zase jednou uvidím v médiích.

Budeme slavit 17. listopad. Je to jeden z našich nejdůležitějších rodinných svátků, řadíme ho hned za Vánoce, Velikonoce, začátky letních prázdnin a narozeninové oslavy. Pro mě je spojen s konkrétní vzpomínkou na několik hodin zimy i euforie a několik desítek minut strachu a bolesti. Moje děti zase rády poslouchají příběhy o mamnce a tatínkovi, když byli mladí. A Chuma samozřejmě zajímá moderní historie.

Nechci dneska vzpomínat na průvod: Albertov - Vyšehrad - Národní. Kdo tam nebyl, stejně nepochopí, kdo byl, řekne si: další pamětník, který si ohřívá polívčičku. Proto zavzpomínám na několik účastníků průvodu, spolužáků a kamarádů, které jsem na Albertově či na Národní těsně před zásahem potkala. Aby ten průvod nebyl tak anonymní:

Vlastimil Ježek, spolužák z kruhu a postupný šéf několika známých institucí - na Národní nedošel, protože jeho žena Alena vypadala, že se rozzsype už na Albertově. Rodila pár dní poté.

Michal Musil, v té době ještě student gymnázia, dnes novinář - potkala jsem ho chvíli předtím, než mě s Davidem natlačili a nahnali do Mikulandské (to jsem na deseti čtverečních metrech narazila asi na deset známých), schoval se v jednom z domů na Národní.

Petr Štoncner, spolužák z ročníku, památkář, který zachraňuje kostely - potkala jsem ho také v závěru akce, ani nevím, jestli prošel Milkulandskou.

Johanka Špicnerová, studentka gymnázia a dcera dramatičky Daniely Fischerové - také jsme se střetly chvíli před zásahem, nesla jeden z transparentů - nemohu si vzpomenout na heslo.

JXD, tedy JX Doležal, v té době student psychologie na FF UK - dostal obuškem do hlavy a když jsem se ho v hektických dnech stávky ptala, jestli byl na rentgenu, odfrkl, že si do kebule svítit nenechá, kdoví, co by tam našli.

Kateřina Vávrová, doma měla dceru, na Národní už byla těhotná, ale nevěděla o tom - omlátili jí hlavu o zeď a kopali ji do břicha. Skončila v nemocnici s otřesem mozku. Když ji dostali z nejhoršího, zjistili, že má v břiše mimino. Honzík se narodil zdravý, s boulí na hlavě. "To je takové symbolické," komentovala tenkrát jev Kateřina.

Martina Šrámková - Kolská, spolužačka z oboru, také budoucí novinářka, která bohužel nedávno zemřela. I na ni bychom měli v souvislosti se 17. listopadem vzpomenout.

Na ten průlet Mikulandskou už si skoro nepamatuji - jen toho dvoumetrového chlapa s obuškem, knírem a baretem si vybavuji jasně. I tu ránu přes ledvinu. A potom až tu becherovku v hospodě kousek od Národní.

Možná bych si také mohla vzpomenout, jak vypadala identifikace příslušníka na policii o několik týdnů později. Ale to si nechám na další článek...

17. listopad je skutečně svátek studentů. Těch z roku 1939 a těch z roku 1989. Na to by se nemělo zapomínat.

Proto bych v novinách, mezi oslavnými články o jednom prezidentovi a zábavnými úvahami dalších dvou, mezi vzpomínkami na Chartu, disent, Dubčeka a další zasloužilé, ráda viděla právě Bojarův seznam zmlácených studentů.

Abych třeba nezačala mít pocit, že se mi to všechno jen zdálo...

PS: Budeme slavit 17. listopad. Projdeme se po nábřeží a zapálíme s dětmi svíčku v průjezdu¨u Mikulandské. Ta demonstrace byla skutečná, stejně jako byla skutečná víra většiny z nás, že se kácí něco opravdu špatného a zlého. Dodnes ji vnímám jako naplněnou příležitost - byla povolená, proto se sešlo tolik lidí. Nic víc, nic míň.

A pokud nejsme spokojeni s tím, co se tady dnes děje, začněme u sebe, respektve u práce, která se nás týká. Dopisy a výzvy prezidentovi a vládě, patetické fráze a mnohomluvná gesta - to se opakuje téměř při každém výročí studentského svátku. Bubliny, které se většinou rozplynou.

V roce 1939 a 1989 měli studenti proti sobě skutečnou totalitu. V prvním případě silnou a akční. V druhém případě unavenou a skomírající. Nebýt perestrojky a Gorbačovovy slavné věty: "Eto vaše dělo," možná by žádný 17. listopad nebyl. Nebo by na nás místo obušků vzali kulomety. A nebyla by Letná ani Václaváky, protože v ulicích by harašily tanky a nad Prahou létala vojenská letadla.

Pěkný 17. listopad přeji.

PS 2: právě mi na FB ze Strážnice napsal ještě spolužák z oboru, Michal Škopík:

"Veru, já tam byl, ale obuchem jsem nedostal. V Mikulandske nějakou tu skupinu nervózni příslušníci pustili, než padla klec. Je mi doteď záhadou, proč lidi postupně nepouštěli... Jejich idiocie tak nakonec přinesla kromě bolesti i něco dobrého. Neplánovaně.

A ten pocit: konečně se to hnulo. Tohle už neokecají. ONI. A pak najednou potkávaní těch, jejichž úhel pohledu byl ovlivněn obušky a násilím. Do prkna, úplně ten den zase vidím...

PS 3 - Zpráva v mailu:

Byli jsem tam tenkrát s kamarády z "peďárny" taky od Albertova až do konce. Mimo jiné nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy jsme se po dlouhé době stání, zpívaní, a volání hesel otočili a za námi místo původního desetitisícového davu bylo už jen pár řad a za nimi obrněné transportéry, které celý prostor stlačovaly....

Taky jsem běžel uličkou s červenými barety, schytal jich pár přes hlavu a záda, taky jsem stál před antonem, nevěda, co se mnou dál bude, taky nakonec našel spásu v Mikulandské...   Ondřej  Kutnar

Ještě jsem na někoho zapomněla?

Související články:

Všechno nejlepší k svátku - NEVERMORE! (zobr)

Znaky totality (zobr)