Nerušte porodnice. Vybavení není vše, důležitá je i láska

O Vánocích se nám každoročně znovu narodí Boží syn. Proto jsou tyto krásné svátky oslavou mateřství a zrození nového života. To mám neodmyslitelně spojené s jednou téměř zrušenou porodnicí a jedním bíle oděným průvodcem...

Dne 6. 12. přinesla MF DNES informaci o možném rušení malých porodnic, na něž se údajně chystá nový ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Ten 11. 12. reagoval článkem, v němž veřejnost ujistil, že to není jeho prioritou, že však bude zkoumat kvalitu jednotlivých zařízení.

Počátek prosince 1998 jsem trávila v porodnici. Po třech náročných těhotenstvích spojených se sedmi měsíci hospitalizace se mé druhé donošené dítě narodilo v dopoledním čase první adventní neděle. Ta porodnice byl slavný podolský Ústav pro péči o matku a dítě, kterému o rok dříve, 1997, hrozilo zrušení. Zprávu tehdy přinesla média na počátku října, Ministerstvo zdravotnictví zdůvodňovalo své rozhodnutí přebytečností dvou set porodnických lůžek. Z následujících měsíců si pamatuji jen útržky - rudé kruhy před očima, sdružení Pražské matky, které ze dne na den zaštítilo petici za záchranu ÚPMD i mě, a slova svého lékaře, který mi dal jediný praktický návod, jak postupovat: „Veřejné mínění se musí neustále budit, aby to neusnulo.“

Boj za záchranu ÚPMD trval pět měsíců. Petice podepsalo kolem sedmdesáti tisíc lidí, porodnici podpořilo mnoho osobností i zahraničních lékařských kapacit. Pokud začne nový ministr zdravotnictví rušit malé porodnice, téměř jistě narazí na odpor. Oprávněný. Chápu snahu o zkvalitnění péče, rozumím argumentům, že ve velkých centrech jsou schopni řešit složitější problémy. Na druhou stranu je tu velká skupina matek, které chtějí rodit co nejpřirozeněji, v co nejdomáčtějším prostředí (když ne přímo doma, což s sebou nese obrovská rizika). A právě pro ně jsou menší porodnice mnohdy přirozenou volbou a jejich rušení by mohlo vést k nárůstu plánovaných domácích porodů. A problémů s nimi spojených.

Nemohu znát plány nového ministra zdravotnictví, ale chci věřit, že v případě malých porodnic bude jednat obezřetně a citlivě. Že se nenechá strhnout ekonomickými zájmy a argumenty pojišťoven. Že nebude upřednostňovat technické vybavení před zázemím lidským. Protože to, co si maminky při tom stále se opakujícím příběhu zrození nejvýrazněji zapamatují, není novost a bezchybnost zdravotnických přístrojů ani vybavení pokojů a sprch. Je to chování lékařů a sester, kteří se o ně v porodnici starají. Láska, která je obklopuje.

A kterou nám každoročně připomíná i Jezulátko, narozené v prostém chlévě na seně.

Psáno pro MF DNES, 20. 12. 2017