Literatura je zrcadlo života a učebnice etiky, nikoli mrtvola na pitevním stole

Co vás na literatuře nejvíc bavilo v mládí?  Analyzovali jste pod peřinou typy promluv v Dostojevském? Hledali jste v Hamletovi obrazná pojmenování? Zajímalo vás, jaké prvky magického realismu najdete v Mistrovi a Markétce?

A jak v Keseyho Vyhoďme ho z kola ven funguje metoda nevěrohodného vypravěče? Mě tedy ne. Četla jsem proto, že mě příběhy bavily, vzrušovaly, že jsem spolu s hrdiny mohla prožít proměnu a katarzi. Mohla jsem svůj život propojit s jejich – a najít odpovědi na zásadní otázky. Nebo jenom ty otázky.

Dlouho jsem přemýšlela o nějakém přirozeném systému, v němž bych knihy třídila, v němž bych jednotlivá díla mohla srovnávat. Nevyhovovalo mi chronologické třídění (narodil se, napsal; jeho současníci byli), ani třídění formální, podle ismů. Brzy jsem pochopila, že pokud mám hovořit o několika knihách, srovnávat je a hledat jejich styčné body a odlišnosti, zajímají mě především témata a jejich zpracování. 

Spisovatelé mívají jedno, dvě zásadní témata. Navazují na sebe, rozvíjejí se, citují – podobný příběh většinou naleznete v mnoha obměnách v každé etapě lidského vývoje. Proti totalitní moci a zlu v člověku se staví Antigona a Kristus, každý po svém – oba umírají, aby zachránili svět. Následují je světci i plejáda nejrůznějších literáních hrdinů – Jean Valjean, Perun, Myškin, McMurphy, Owen Meany i Cofee ze Zelené míle… Manželské krize řeší Klytaimnestra, Medeia, Anna K., Paní B., Maryša, Nora i Markétka, ale jen znalci vědí, která díla nenabízí vraždu, sebevraždu či bolestný odchod a nenápadně naznačují jakési řešení. 
A o to právě jde – vnímat literaturu jako živý organismus, jako zrcadlo, v němž se každý vidí trochu jinak. Hledat v ní podněty a zkušenosti, přemýšlet o jednání postav, hodnotit je prizmatem svých zkušeností – a tak krůček po krůčku vstřebávat moudrost těch geniálních mužů a žen, kteří svět natolik milovali, že ho stvořili znovu ve svých dílech. 
Můj literární seminář se nazývá PROPOJJME PŘÍBĚHY SE ŽIVOTEM a můžete ho najít ZDE

Původně jsem ho koncipovala jako profilovou maturitu, proto jsem vytvořila jedenadvacet tematických celků, které odpovídaly zájmům mých studentů. Ty celky rozhodně nejsou uzavřený, jednotný systém – umím si představit mnohem jednodušší soubor témat pro odborně zaměřenou školu, namátkou: sport, statečnost, válka, automobily a cestování; rodina, sourozenci, svatba, mateřství… 
Své nápady nikomu nevnucuji, pouze ukazuji, že literatura se dá učit mnoha způsoby a že mohou být i různé způsoby, jak o ní se studenty vést dialog. Naším úkolem je vzbudit zájem, nikoli předat hotový obraz literárních děl. Jako moderní literatura klade otázky a mnohdy na ně nenachází odpověď, měli bychom i my otevírat cesty a hledat způsoby, jak přiblížit stará i nová literární díla našim studentům bez mnohdy zbytečného a zatěžujícího pojmosloví a formálních detailů. 
Věřím, že máme mnoho češtinářů, kteří se postupně dopracovali ke svým vlastním systémům. Světová literatura se na češtinářských oborech prakticky neučí (a neučila), víceméně všichni, kteří se tímto oborem poctivě zabýváme, jsme samouci, hledáme nápady a metody v beletrii (Škvorecký: Příběh inženýra lidských duší; Nafísová: Jak jsme v Teheránu četly Lolitu) i v zahraniční, v mém případě anglosasky orientované odbornější literatuře. 
Podělme se. Není důležitý cíl, důležitá je cesta. Poctivé hledání. A láska k literatuře, která by měla nás i studenty na té cestě provázet.

Psáno pro Českou školu