Kvůli škrtům v rozpočtu naše kultura nezhyne

Česká televize a Český rozhlas, Václav Moravec, Asociace nezávislých divadel, demonstrace, Petr Pavel, kultura a umění, autocenzura.

Pracovníci České televize a Českého rozhlasu mají „obavu ze snahy o ovládnutí médií veřejné služby“ kvůli vládnímu plánu na zrušení televizních a rozhlasových poplatků“. Asociace nezávislých divadel ČR atakovala ministra kultury, Otakara Klempíře, kvůli snížení dotací na živou kulturu, slovy: „Kultura není nadstavba, přívěsek, který lze podle momentální nálady okřiknout, osekat a pak s vážnou tváří „řešit dopady“. Kultura je veřejná služba a zároveň provázaný ekosystém.“ Ozvaly se další hudební a divadelní asociace. Českou televizi chtějí opustit někteří zaměstnanci v čele s Václavem Moravcem.

V novém rozpočtu má Klempířův rezort dostat o miliardu méně oproti návrhu Fialovy vlády a naše kultura se jistě ocitne v krizi (stejně jako obrana, životní prostředí, zdravotnictví, školství, sport a neziskový sektor). I proto se 11. března sešlo několik set studentů především uměleckých škol a bývalý ministr kultury na Malostranském náměstí. Demonstraci zaštítili názvem Stojíme za kulturou. A protože prezident Pavel dal najevo, že nechce být objektem dalších demonstrací organizovaných Milionem chvilek, rýsuje se nová oběť Babišovy vlády, kterou je třeba bránit a za kterou je třeba neochvějně stát.

V úvahách o „kultuře“ jsem si vzpomněla na svého moudrého lékaře, který nerad hovořil o „zdravotnictví“, vždy preferoval slovo „medicína“. Ta podle něj vždy závisí na lidech, jakkoli lepší systém a financování mohou jejich práci zdokonalit. I současní ochránci kultury by si měli ujasnit, zda jim jde o umění, které často kvete v nelehkých podmínkách a mimo oficiální struktury, nebo o nadstandardní platy některých moderátorů, teplá místa „kulturních pracovníků“, dotace akcí a projektů.

Finance přece nikdy nebyly zásadní motivací skutečných umělců, to by nám dav hladových, šikanovaných a předčasně zesnulých spisovatelů a malířů nezanechal díla, na nimiž se tají dech. Umělec má většinou touhu něco sdělit, zaujmout, reflektovat svou dobu a postavit gilgamešovské hradby města Uruku, které ho přežijí. Potřebuje svobodně říkat „svoji“ pravdu.

Kolik současných autorů se v posledních letech pokoušelo reflektovat naši dobu stejně nesmlouvavě jako jejich předchůdci, kteří za to byli perzekvováni? Jako Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík, Milan Kundera či Karel Kryl, kteří pojmenovali tiky našeho totalitního myšlení a utínali hroty různých kultů osobnosti? Většina literárních bestsellerů se noří do historie, věnuje se rodinným, individuálním dramatům nebo pracuje s prvky sci-fi, fantasy a dystopie. Podobně je na tom filmové umění, moderní divadlo se zase pro svou abstrakci a zálibu v experimentech vzdaluje divákům. Čest výjimkám.

Naše kultura nezhyne kvůli škrtům v rozpočtu. Větší problémem je autocenzura, jež se usadila v myslích mnoha umělců. Strach, že budou vyloučeni z té „správné kulturní obce“, totiž mnohým brání pojmenovat zásadní bolesti naší doby a ubližuje současnému umění víc než cokoli jiného.

Psáno pro MF Dnes, 15. 3. 2026

Zdroje: Sledovaný střet s prezidentem kvůli „lídrovi opozice“. Všechno ale bylo trochu jinak – Aktuálně.cz

Protesty proti škrtům v kultuře: koalice o tom odmítla jednat - iDNES.cz