Koho včera oběsili, k tomu se dnes modlí. Byl by dnes K. H. Borovský hvězdou médií?

Byl by dnes K. H. Borovský hvězdou veřejnoprávních médií? Nebo by zase skončil v izolaci a přátelé by se ho báli veřejně pozdravit?

Svatý Jene z Nepomuku,/ drž nad námi svoji ruku/ ať nám Bůh dá, co dal tobě,/ by náš jazyk nezhnil v hrobě. Tak se v epigramech modlí Karel Havlíček Borovský, o němž jsme se učili, že byl vyhozen z kněžského semináře a od té chvíle se rval s každou mocenskou autoritou, která mu přišla do cesty.

Jedovatý satirik, jehož noviny se v revolučním roce 1848 četly i v mnoha slovanských zemích a jehož se po návratu z Brixenu leckterý český vlastenec bál na ulici pozdravit, zemřel ve čtyřiatřiceti letech, 29. 7. 1856 v Praze, v bytě svého švagra. Poslední rok žil nuceně v Německém Brodě, žena Julie zemřela těsně před jeho příjezdem, navštěvovali ho jen přátelé z kněžského semináře. Do Prahy se vrátil kvůli své nemoci.

Tragický konec Karla Havlíčka Borovského nemá na svědomí jen policejní aparát rakouského mocnářství a tuberkulóza, podepsali se na něm i čeští udavači, druhořadí pisálci, kteří nemohli satirikovi zapomenout chvíle slávy, i bývalí spolubojovníci, kteří podlehli pomluvám či strachu z represí. Havlíček umíral opuštěný, stejně jako jeho Perun ze Křtu svatého Vladimíra, s nímž ho pojí odvaha čelit světské moci, která okovanou botou šlape po právech poddaných.

Hrdina proti mocipánovi

Ve všech třech Havlíčkových satirách stojí hrdina, Perun, Havlíček či Kukulín/Červíček proti nějakému mocipánovi, ať se jmenuje František Josef, zastoupený v Tyrolských elegiích policajtem Dederou, Lávra, který nemilosrdně likviduje holiče, protože oni jediní vědí, že je osel (jenom jednu slabost,/ ten král dobrý měl,/ že jest na holiče,/ tuze zanevřel), či Vladimír, toužící ovládat z pozice svého majestátu nejen boha Peruna, ale především myšlení podřízených.

Cár Vladimír vyřeší problém rázně, obrátí se na správný orgán: Vojenský soud to je samec,/soudí jen se práší:/ on má všechny paragrafy/ v jedné patrontaši./ Vojenský soud má žaludek zdravý jako štika: nevinného na komando/ stráví jak viníka/, ten ho zbaví oponetů. Zato Král Lávra podlehne chvilkovému soucitu, a když basa pana Červíčka zařve na bále: „Král Lávra má dlouhé oslí uši/ král je ušatec!“, možná i chvíli uvažuje o odchodu do politického důchodu.

Jenže: Co nyní celý svět/ věděl od basy,/ nebylo nic platno/ skrývat pod vlasy,/ tak král Lávra nosil po tom bálu/ svoje dlouhé uši bez futrálu/ po všechny časy./ A po krátké době,/ když utich’ povyk,/ líbil se přec lidu/ dobrý panovník,/ zdálo se jim, že ty dlouhé uši/ právě dobře ke koruně sluší,/ všechno může zvyk! Proč by odcházel, když ho mají lidé pořád rádi. I s ušima.

Diví se někdo, že Karla Havlíčka mocní pronásledovali a přátelé opouštěli? Myslíte, že by dnes byl hvězdou veřejnoprávních médií? Zachránil by ho leda internet. Proto si pořád připomínejme verše ze Křtu sv. Vladimíra, které se dotýkají každého z nás:

Dnes vám, bozi, vy ubozí,/ kadidlo lid pálí,/ a zejtra vás jako smetí/ v kalužinách válí./ Dělají si nové bohy/ dle svého pohodlí,/ koho včera oběsili,/ k tomu se dnes modlí.

Psáno pro Lidové noviny, 30. 7. 2026