Kdo koho vlastně u nás šikanuje?

Šikana je jev starý jako lidstvo a nevyhne se žádné společenské skupině. Když se lovci spikli proti nejlepšímu a shodili ho do jámy na mamuty, měli stejný důvod jako bratři, kteří se zbavili starozákonního Josefa: závist.

Šikana postihuje jedince, kteří mají znaky jinosti, odlišují se vzhledem, etnikem, názory, jsou úspěšnější, bystřejší než ostatní, nebo za průměrem naopak zaostávají. Tím dráždí „zdravý“ střed a přivolávají trest. Někteří svou odchylku ustojí, ale musí nabídnout protihodnotu: humor, sílu přirozeného vůdce, umělecký talent. Zbavit lidstvo šikany je stejně marné jako pokoušet se z lidských srdcí vyhnat ďábla. Ta zla totiž mají totožné kořeny.

Šikana vystrkuje růžky na každé škole, v každém třídním kolektivu. Uložte tři slečny na jeden pokoj - a za pár dní začnou dvě tu třetí ostrakizovat. Zkuste poradit introvertnímu synovi, aby pronikl mezi chlapáky ve třídě - a za pár měsíců začne kolabovat, protože mu chlapáci na záchodě strkají štětku do zadku. Projevů šikany jsem za svůj učitelský život viděla mnoho, ač jsem učila převážně na gymnáziích.

Existují jistě programy prevence, poradny i podpůrné organizace, ale pokud sami učitelé nechápou princip, prokluzuje jim šikana mezi prsty. Bují totiž i v dospělých kolektivech včetně učitelských, a kdo ji sám nezakusil, nikdy zcela nevěří dětské oběti. Dospělí šikanéři dokonce často cítí sympatie k těm, kteří to divnému Pepíčkovi či přemoudřelé Mařence nandali. Jen pokud mají Pepíček či Mařenka štěstí, najdou ve sboru učitele, který tu obludnost vidí a pomůže: přeřadí Mařenku do paralelky či iniciuje potrestání šikanujících „vůdců“.

Mnohokrát jsem řešila, co poradit šikanované oběti, která ostrakizaci nikdy zcela neunikne, ať už učitel a škola podniknou jakékoli kroky. Snad nejprůzračnější návod má Isaac Bashevis Singer v povídce Silní. Četla jsem ji se studenty, stejně jako Carrie Stephena Kinga a Modlitbu za Owena Meanyho Johna Irvinga. Kdo pochopí kořeny šikany díky literatuře, už ji neprovozuje s takovým zápalem.

Jádrem Faustova černého pudla je však systém našeho školství, v němž posilují role předmětových šéfů a ředitelů, zatímco kompetence učitelů s každou reformou klesají. Komise určují, jaké knihy čtou studenti k maturitě i z jakých učebnic se učí, ředitelé mají právo zakázat učitelům jisté metody a přemíra testování vyhání ze škol kreativitu. Tvořiví a samostatně uvažující učitelé jsou opět pro mnohé ředitele a kolegy problém - a stávají se sami obětí šikany.

Obludný je ostatně i případ češtinářky Martiny Bednářové, na jejíž šikaně se podíleli žáci, rodiče, nadřízení včetně starosty Prahy 6, ba i Ústavní soud, který nedávno zrušil její osvobozující rozsudek. Nemusíme s jejími názory souhlasit, ale v duchu nejlepších evropských tradic bychom neměli dovolit, aby byla třetí rok vláčena po soudech za teze, které sdílí část společnosti. Tak svým potomkům toleranci k odlišnosti nevštípíme.

Psáno pro MF Dnes, 10. 2. 2025