Kdo je váš současný český básník? Ten můj se jmenuje Jaromír Nohavica

Připravila jsem si pro vás dvě anketní otázky, budu ráda, když na ně odpovíte. Zajímá mě, které české básníky máte rádi a kterého současného považujete za toho svého. Komentáře uvítám, o své vlastní lásky se dělím níže.

Nikdy jsem ve třídách básně příliš nerozebírala. Spolu se Cyranem z Bergeracu si verše raději recituji. Nebo zpívám. Některé básníky miluji vcelku, u jiných si vybírám. Mnohým jsem vzdala čest i tady, na blogu.

Před Máchou dám vždy přednost Erbenovi, jeho Kytice je vybroušený drahokam. A samozřejmě Havlíčkovi z Borové, při četbě jeho veršů řvete smíchy a drkotají vám zuby hrůzou i poznáním. Nerudovy Balady a romance, něco z Hálka. Moderna je těžší oříšek, tam mám nejraději ironického Machara, ačkoli i Hlaváčkovy a Sovovy verše mě oslovují.

Buřiči a Gellner, ale také krvavě rudé máky a Měsíce Karla Tomana. Od Nezvala jen Manon Lescaut, sonety Roberta Davida a pár milostných básní. Od Seiferta vše, nejraději však mám Maminku a Píseň o Viktorce..."Ta, které šeptáš do ucha/ je možná kráskou z Chavarnaku/ však může být jak ropucha/ a nezatoužíš po opaku..."". Miluji hluboké a těžké verše Holanovy i Halasovo do kamene tesané Torzo naděje: "Malověrní, čas kostižerný/ jí jenom krásu dal/ a z polí stenných iluminoval/ kamenné texty portálů a zdí..." A ještě jsou tu Blatného rané zpěvné verše a písně Karla Hašlera...

Ctím Zahradníčka, miluji Renčovu Popelku nazaretskou, vězeňské verše obou pánů básníků mi berou dech, stejně jako ty Jirousovy, napsané o dvacet let později. Reynek mě nutí k rozjímání, Skácelova Studánka (plná krve) ke zpytování svědomí. A přicházejí písničkáři a zpívaná poezie.  Kryl, Hutka, Karásek... ti mě chytli okamžitě. A po nich další generace, Plíhal, Dobeš, Křesťan. A Jaromír Nohavica.

Poslouchám ho od mládí, od své první návštěvy Porty, na níž sice byl, ale zpívat tam nesměl. Každé jeho album se nějak dotklo mého života a současně konvenovalo s událostmi, jimiž jsem procházela. 

Darmoděj nám před revolucí udělal radost. Mikymauzoleum mě na mateřské vyděsilo silou i rozervaností. S Koncertem a Divným stoletím jsem v Podolí donášela, rodila a kojila druhé dítě (ty nedospané noci, kdy má člověk strach, a ze sluchátek mu zní Nohavica...Týna ještě dlouho přestávala brečet, když jsem ho pustila, a můj lékař dostal mnoho bardových alb, za ten prozpívaný porod, má totiž stejnou barvu hlasu a taky ho miluju...)

Moje smutné srdce provázelo psaní první knihy, ostatně mám v mottu "To, co se jednou líbí/ po celý život chybí/ to, co ti jednou schází/ do smrti doprovází."  Potom Babylon a Mařenka, Ikarus s Mám jizvu na rtu... "A dříve než mě přijme svatý Petr u komise/ básníkům české země chtěl bych uklonit se...", Tak mě tu máš a Minulost, Poruba a silné Kdo z nás...

Končím korektury druhé delší knihy a opět mám v mottu Nohavicovy verše. Chci svého básníka pozvat na křest, pokud vyjde, držte mi palce. Divné století, píseň Podzemní prameny:

"Podzemní prameny
potoky neznámé
slova jsou znamení
významy neznáme
hledáme kořeny
nic o nich nevíme
bloudíme v podzemí
podzemím bloudíme
marně a přece."

Podělila jsem se s vámi o své lásky básnické, těším se na vaše odpovědi. Tady je anketa:

1. Které české básníky máte nejraději?

2. Který současný český básník je vaším básníkem?