Kde se vzali dezoláti?

Zcela výjimečně vkládám krátký (a krácený) úryvek z dlouhého připravovaného textu. To proto, že je Nový rok. Více až v knize (jestli mi ji někdo vydá). Jedná se o beletrii.

2025

JÁ, (hlavní hrdinka)

Včera odpoledne jsem měla nutkání jít na tu slávu do školy. Avizo mi dala Tereza. Taky mi vysvětlila, kde se protáhnout skrz živý plot.

„Učila jsem tam dvacet let, myslíš, že nevím, kudy utíkali miláčci pro cigarety a chlast?“

Ministra si všímám od jeho raketového nástupu do politiky. Ty ideologicky angažované proslovy před televizními kamerami, plné frází o nadšeném mládí, správných hodnotách a zářivé budoucnosti, mě vrací do mládí.

Jenže v osmdesátkách, kdy jsem dospívala, už soudruzi nekázali svá dogmata tak plamenně. Docházel jim dech, podpora ze Sojuzu i argumenty. Gorby to rozjel ve velkém, Seifert dostal Nobelovku, nebylo návratu. Od osmdesátého šestého praskaly ledy.

Dneska je to jiné. V televizi se zase dozvíme jen část informací, ale v době internetu a sítí nikdo pod peřinu chcíplou kozu neschová. A jak oficiální média vymlčují nebo bagatelizují protesty a demonstrace a nasazují psí hlavu nejrůznějším dezolátům, které prohlašují za ultrapravici či ultralevici, ačkoli většinou jde jen o tvrdohlavé jedince, kteří odmítají jeden správný názor, roste síla a moc sociálních sítí a malých serverů.

Přesto se v posledních letech podařilo oficálím médiím a neziskovkám vyrobit v duchu Orwella nepřátele lidu ze dvou bývalých prezidentů, řady bývalých disidentů, jednoho uznávaného básníka, armády právníků, lékařů, ekonomů, učitelů, kněží, výtvarníků, hudebníků a pisálků všeho druhu.

...

Nedávno jsme seděly s Terezou na besedě mladé módní spisovatelky. Autorka románků z nedávné historie svým čerstvě dospělým čtenářům zaníceně tvrdila, že žijeme v nejkrásnějším možném čase naší polistopadové doby. A oni radostně přikyvovali.

Mrkly jsme s Terezou na sebe a obě se trochu hystericky rozchechtaly. Obrátilo se na nás asi třicet párů mladých očí a spisovatelka nasadila lehce opovržlivý výraz.

„Můžete mi říct, co jsem řekla tak veselého,“ reagovala podrážděně.“

„Tohle je přece šílená doba,“ vyhrkla jsem. „Národ je rozdělený. Dehonestace na sítích jede nonstop, nácek, fašista, dezolát, ruský šváb a svině jsou běžné nálepky pro každého, kdo nesouhlasí s vládní politikou. Společnost adoruje mládí a zesměšňuje stáří, to dělaly obě totality. Za humny hoří válka, která odvádí pozornost od problémů. To není nejkrásnější možný čas naší moderní historie. To je těžký a smutný čas.“

„Aha,“ pronesla autorka s protahovaným akcentem, aby upozornila, že hovoří se starou zabedněnou dezolátkou, které není pomoci. „A která doba se vám zamlouvala? „

„Přece devadesátky!“ vyhrkla jsem. „Tehdy jsme mohli říkat, co jsme si mysleli. Kdo měl jiný názor, nebyl nepřítel a kolaborant, pouze oponent.“

„De-va-de-sát-ky?“ otřásla se autorka štítivě. „Mafie, špinavý prachy a autoritářský Klaus? Vždyť se na ulicích navzájem stříleli podnikatelé!“

„A dneska se střílí studenti na univerzitě,“ odsekla jsem brutálně.

Někteří mladí lidé po mé poznámce zabodli oči do země. Není to pro ně jednoduchá situace. Naše generace má 17. listopad 1989, oni mají 21. prosinec 2023. My jsme se dočkali katarze v podobě nového režimu, vyšetřovací komise a státního svátku, oni vágních sdělení, začerněných zpráv, milionových odměn managementu univerzity a další zoufalé smrti, když matka jedné z obětí střelby nevydržela nezájem oficiálních struktur a rozhodla se vydat za svou dcerou.

„Chápu, že vás limituje váš věk,“ pravila ta sladce mladá autorka. „Vyrostla jste za komunismu, nezvykla jste si ještě na demokracii…“

„Jak nezvykla,“ zaječela Tereza, která se zatím držela zpátky. „My jsme tu demokracii tady pro vás vybojovali! My jsme se poprali s bolševikem. Vy jste tenkrát tak možná pásla koně na dece nebo tahala kačera, vy filosofko!“

Čekala jsem dlouhý monolog o hodnotách, ale autorka se jen povýšeně usmála a ucedila:

„Nojo, dneska byl každý na Národní. Já vám tu vaši virtuální realitu neberu. Když vás to baví!“

Autroka na nás vrhla výstražný pohled, ať ji víc nepřerušujeme, děti na židlích se rozhodly nás ignorovat.

Kdyby ti zelenáči věděli, co obě potřebujeme k dýchání, možná by nás i vykázali z místnosti.

PS: Text byl stažen z hlavní strany blogu s tímto odůvodněním (omlouvám se, přátelé, že na blog nebudu nadále vkládat originální texty; ty z MF Dnes až po recyklaci v LN či Neviditelném psu. S touhle adminskou partou komunikovat opravdu neumím a nebudu. Snad tam nejsou navěky.)