Josef Škvorecký slaví stovku!

Milovaný i pomlouvaný. Vtipný, skeptický, ostrý i mírný, jasnozřivý, věčně zamilovaný a především milující dobrou literaturu. Takový byl můj nejmilovanější poválečný český prozaik.

Milý Danny,

píšu Tobě, Josefovi bych se neodvážila tykat. Jste sice stejně staří, ale on byl přece jen tím váženým redaktorem, který už v padesátkách dostával do nakladatelských plánů nepohodlné anglicky píšící spisovatele, a za normalizace vydával ty naše zakázané. Učil na Torontské univerzitě literaturu a tvůrčí psaní a mnohé jeho knihy budou jednou uznány za to nejcennější, co v druhé půli 20. století v české literatuře vzniklo.

Ty jsi trochu dostupnější. Učil jsi v Miráklu na střední škole a Tvůj románek se sedmnáctiletou Liškou dráždí moralisty dodnes, stejně jako Tvé přiznání ke kapavce a jiným průšvihům. Vím, že Tě Tvůj literární otec schválně trochu „poddimenzoval“, že sám byl o fous statečnější a moudřejší. Proto jsi nám pořád tolik blízký.

V Inženýrovi lidských duší jsi i Ty profesorem literatury na Torontské univerzitě a musím říct, že Tvoje rozhovory se studenty mě vlastně v devadesátkách „učily učit“. Tvoje věčné otázky týkající se smyslu děl velkých autorů a základních témat, k nimž se stále vraceli, mě přivedly k přesvědčení, že se studenty se dá o příbězích normálně mluvit, že není třeba do nich hustit přemíru literární teorie a historie. Stačí nechat je o textech přemýšlet, nevnucovat jim názory slovutných vědců ani své vlastní, jen je lehce korigovat a ukazovat jim, co mají hledat nebo co ještě nenašli. Mnohokrát jsem na Tebe při hodinách myslela a moc Ti za Tvou inspiraci děkuji. Žádný učitel literatury na střední ani na vysoké škole mě nenaučil tolik, co Ty.

Neméně Ti děkuji za Tvou roli průvodce moderní historií našeho národa. Danny v Prima sezóně a Inženýrovi lidských duší nás prtáhl úskalími Protektorátu na českém maloměstě, zatímco ve Zbabělcích neortodoxně zachytil jeho konec. Danny v Miráklu nám ukázal počátek krvavého teroru a jako první vytvořil literární obraz možného budoucího českého světce Josefa Toufara. A potom napálil reformisty z roku 1968. Danny z Tankového praporu nás zavedl na vojnu v padesátkách. A opět Danny z Inženýra lidských duší zdáli glosoval normalizační šeď ztracené vlasti. Vlastně musím poznamenat, že i jako učitel historie jsi mi byl užitečnější než profesoři z FF UK, byť ti byli v osmdesátkách mnohem pružnější a otevřenější než figurky na katedře literárního normalizátora profesora Rzounka.

Miluji Tvé anekdoty, miluji Tvou ironii i Tvou potřebu nenechat se zatlačit do škatulí bludů, ideologií, prázdných frází a hesel. Přestože je Mirákl nejkatoličtější román, jaký po Durychových textech a Schulzově Kamenu a bolesti v české literatuře vznikl, dost katolíků dráždí k nepříčetnosti. Čím to, že Tvůj literární otec, tak mírný, vlídný a moudrý, vytočil tolik nedovtipů napříč společenskými skupinami?

Milý Danny, už týden si s Josefem povídám, popřála jsem mu snad důstojně, ale to víš, svatý Václav, volby, vládní krize – snad k Tobě mé přání ještě doputuje. A kdyby náhodou nedoputovalo, on si ho ve Spisovatelském nebi přečte z mého počítače, stejně mi vydatně pomáhal.

A doufám, bude pomáhat dál, protože ho miluju.

Vše nejlepší, dobrou whisku vám oběma a myslete na Zdenu v dalekém Torontu.

Vaše Veronika V.