Ještě k vymírání národa a měsíci matek

Včera jsem publikovala text o tom, že se rodí málo dětí a že je to záležitost vnitřního nastavení mladé generace.

Dokud budou potenciální matky považovat mateřství za méně lákavou paralelu svého stávajícího života, nepohnou s nimi sliby politiků ani nářky demografů.

Vzpomněla jsem v něm na své mládí a studium v době skomírajícího komunistického režimu. I na to, že mnohé mé spolužačky končily vysokou školu jako spokojené maminky, přestože některé z nich své první dítě spontánně potratily, pravděpodobně v důsledku černobylského výbuchu. Chybně jsem však datovala černobylskou havárii do roku 1985, elektrárna hořela v roce 1986. Na významu článku to nic neměnilo, ale byla jsem na cestách a z mobilu nechtěla text opravovat. Proto jsem ho stáhla. Mohla jsem ho dnes znovu zveřejnit s opravenou datací a jednou formulací týkající se roku mého přijetí na VŠ, ale rozhodla jsem se napsat text nový. Porody, potraty a riziková těhotenství jsou pro mě zásadní téma, kdykoli ho ráda otevřu.

Na VŠ mě přijali po roční pauze (otec byl v roce 1969 vyhozen z České televize kvůli politické nespolehlivosti) v roce 1985. V době černobylské havárie jsem tedy končila první ročník, otec mých dětí mě poznal v prosinci 1986. Dvě mé nejlepší přítelkyně z VŠ také rok pauzírovaly kvůli vlastním „nespolehlivým“ otcům, otěhotněly poprvé někdy během druhého ročníku, obě spontánně potratily do třetího měsíce a trápilo je to. Nebyly samy, podobnou zkušenost prodělaly i další spolužačky.

Já sem otěhotněla na konci druháku a potratila až ve třetím ročníku, ve 26. týdnu těhotenství. Moje zkušenost byla drastičtější, ležela jsem dva měsíce v nemocnici na rizikovce, cítila pohyby, prodělala normální porod. Markétka žila tři dny, odvezli ji do jiné nemocnice a po její smrti mi to ošetřující lékařka stroze oznámila. Psal se rok 1988 a personál porodnice se podle toho choval. Sbírala jsem se z toho zážitku pět let.

Poté jsem byla těhotná ještě třikrát a mám dvě donošené děti, protože jsem v jedné krásné porodnici potkala moudrého a citlivého lékaře, který pochopil, jak se mnou musí zacházet. Moje sedmiměsíční hospitalizace pod jeho vedením byla náročná, ale plodná a nádherná zkušenost. Zřejmě to byl nejužitečněji strávený čas mého života.

Ženské biologické hodiny mají omezený program, netikají věčně. Proto jsem srovnávala přístup svých vrstevnic s dnešními mladými ženami a ptala se, kam se poděl kód, který dříve předávaly matky svým dcerám a který vedl k obnově života. Není to jen problém naší země, moderní civilizace obecně podléhá nejrůznějším ideologiím a anomáliím, které od mateřství odrazují, a především pohodlnosti života, který se s narozením potomka vždy zásadně promění.

Netuším, jak motivovat mladé ženy, aby mateřství neodkládaly příliš dlouho, protože komplikací s početím a donošením zdravého dítěte přibývá a každý rok je znát. Věřím však, že role matky, jakkoli to někteří aktivisté a ideologové zpochybňují, je v určitém období života nejdůležitějším ženským úkolem.

Kariéra počká, děti nikoli.

A protože květen patří maminkám a v katolické tradici je zasvěcen Panně Marii, dovolte, abych v jeho závěru vyjádřila úctu všem matkám, které o své děti s láskou pečují. Nemusí být dokonalé. Důležitá je především jejich láska, která odnepaměti chrání náš svět před nenávistí, hloupostí a zlem.