Jan Neruda na hnůj nepatří

Před sto třiceti lety, 22. 8. 1891, zemřel v necelých šedesáti letech básník, prozaik a novinář Jan Neruda. Kam s ním dnes, po tolika letech? Do chléva jako jeho proslulý slamník ještě rozhodně nepatří. 

Jeho pohřeb se stal vlasteneckou událostí a elegantně překryl poslední, poněkud složitější životní období uznávaného básníka a fejetonisty. Nerudovy verše se usadily v čítankách, žáčci se začali biflovat názvy bardových sbírek a pod taktovkou češtinářů rozebírali „Jak lvové bijem o mříže“, „Vzhůru již hlavu, národe“ a jiné šlágry. Z Nerudy se stal jeden z pilířů české literatury a jeho dílo potrápilo mnoho generací školáků.

Kam s ním?

Loni v září někdo povalil na zem bronzového Jana Nerudu, který pozoruje Malou Stranu z úpatí pražského Petřína. Mohla to být pomsta za otázky k jedné malostranské povídce, které zaskočily maturanty v jarním didaktickém testu, ale mnohem spíš byla socha  potrestána za antisemitismus, který kalil zejména poslední léta básníkova života.

Ano, Jan Neruda nebyl bez chybičky a před námi v tomto čase  morálního gruntování vyvstává nerudovská otázka: Kam s ním? Necháme velkého básníka v osnovách, hodinách literatury i maturitní četbě, nebo s ním naložíme jako s jeho pověstným slamníkem?

Je pravda, že malé škraloupy podobného rázu měli i jiné národní ikony, třeba Karel Havlíček Borovský a překvapivě i Tomáš Garrique Masaryk. Ale než se pustíme do odsudků, plivání, kácení soch a pročišťování učebních plánů, uvědomme si, že citlivý Neruda ve stáří velmi ostře vnímal národní otázky a pražští židé měli trochu jiné priority, což jejich dřívějšího obhájce notně rozladilo. A když k tomu přidáme tvrdohlavou zarputilost příslušníků vyvoleného národa, která se zřejmě střetla se zarputilostí vizionářského básníka, jsou Nerudovo rozčarování a zatrpklost alespoň vysvětlitelné. Básníci mívají křehké duše a podivné vrtochy. Právě proto nám ale  často předají poselství, které moralisté bez chybičky nedokážou zachytit.

Nerudu bychom samozřejmě měli bránit a v hodinách češtiny ho dále ponechat. Ne kvůli biflování sbírek, ani kvůli profláknutým Povídkám malostranským, které sice mistrně zachycují některé lidské typy a potvrzují naši zkušenost s pomluvou jako nepostižitelným hnusem, ale mladým jsou trochu vzdálené. To nejlepší, co mohou rodiče i učitelé z Nerudova díla nabídnout, jsou hravé, dojemné a moudré Balady a romance.

Dýchá z nich vliv francouzské literatury, kterou mladý básník pročetl v knihovně Joachima Barranda, u něhož Nerudova matka sloužila, a přece jsou to verše české, oslavující naši řeč, historii, přírodu i složitou národní povahu. Ale především tu najdeme v každé básní silný příběh, který dokáže oslovit i mladší čtenáře.

Nerudovy Balady a romance nepotřebují složité školometské rozbory. Užitečnější bývá rozdat jednotlivé texty skupinkám žáků a požádat je o dramatické ztvárnění dialogů. Tak vynikne krása veršů a vynoří se konflikty, které jsou i dnes velmi živé.

Ve škole nám příliš neříkali, že se velká část této Nerudovy sbírky opírá o motivy z Bible a křesťanské věrouky. Nerudův přístup k náboženství není přísný ani rigidní, láskyplně nás hladí a předkládá nám ty staré příběhy, jako by se staly včera. Světci a nebešťané se v nich potkávají s obyčejnými smrtelníky a celý ten barevný rej připomíná scény z vánočních a velikonočních her či obrázky z letních poutí.

Balada pašíjová otevírá Balady a romance ostrým střetem Boha s ďáblem:Byla rada kol božího trůnu/ svolána, by Satan měl svou vůli… Z konfliktu lehce vyrůstá prožitá aktualizace Kristova příběhu: Dej mu v kalich nevděk,/ onen nevděk, jenž až k nebi křičí,/ že ti, pro něž mladý život dává,/ sami „Kamenuj!“ a „Na kříž!“ řičí.“ Ponurá atmosféra je zjemněna hned v následující Baladě horské - dětská naivní víra léčí bolest světa i rány spasitele.

…

Smrt dítěte prožívá v Nerudových verších stejně bolestně biblická Marie i bezejmenná venkovanku zBalady dětské: Matka zdřímla na úsvitě./ Dítko vyjeveně hledí/ – v nožičkách mu Smrtka sedí./ Malá Smrtka, sama dítě/… Pojď děťátko, pojď holátko,/ na chvilečku, jen na krátko!/… „Matička mi nedovolí/ a mě tělíčko tak bolí!“

A pak je tuBalada stará – stará! O všech Markétkách a Viktorkách, o všech zoufalých maminkách nemanželských dětí, které zvolí tu nejhorší možnou cestu, ze strachu, že je společnost zavrhne a potrestá, jako by potrestala Pannu Marii, kdyby jí Josef po andělské masáži nenabídl svou ochranu a zajištění.

 ...

Láska k národu

Kromě biblických motivů a mateřské lásky najdeme ve sbírce ještě jedno zásadní téma, které bylo naopak školákům od Nerudovy smrti až nezdravě zdůrazňováno, zatímco dnes se z něj pomalu stává společenské tabu.

Je jím samozřejmě láska k české řeči, české zemi, českému lidu a národu... 

Proto dnešní vzpomínání zakončím modlitbou, která hříšnou duši Karla Borovského nakonec dostane do nebe a kterou si nepochybně často opakoval i malostranský bard:

„Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi Čechy ruku, by nám Bůh dal, co dal Tobě, náš by jazyk neshnil v hrobě!“

Psáno pro MF Dnes 21. 8. 2021, pro blog kráceno