No jo další zakryté omlouvání Ruské agrese...málo válek bylo kdy tak jasně černobílých v tom, kdo je napadený a kdo agresor...

Jeste jedno unikum ma tahle cernobila valka. Je to asi jedina valka, ktere nic nepredchazelo a uplne bezduvodne vznikla ze dne na den.

Válka je vůl, ale napadený má právo se bránit agresorovi, jako Ukrajina Rusku.

Blog je o literatuře roku 1936.

Mimochodem, Remarqueovi pálili nacisté knihy, protože připomínal hrůzy I. světové války. Nacisté totiž svou ideologii postavili mj. na tom, že jim vítězné země ublížily (ta frustrace nebyla neopodstatněná). Z pohledu reparacemi deptaného Německa mohla být nová válka vnímána jako pokus o obranu "německých hodnot". Nijak to nacisty neomlouvá, ale měli bychom se z té historie už konečně trochu učit.

Dnes zrovna si říkám, že něco málo se Evropa naučila. 😉

Tři kamarády jsem jako náctiletý přečetl doslova jedním dechem.

Válka je vůl, to bezesporu. Války však lidstvo provázejí od nepaměti a provázet budou ještě hoooodně dlouho. Dle mě je legitimní se bránit agresorovi.

V I. světové se Evropa servala do krve, mladí kluci šli nadšeně do války, protože na druhé straně byl nepřítel.

Jižani šli nadšeně do války, protože Seveřani byli nepřátelé.

Válku na Ukrajině jednou posoudí historici. Pěkný den.

Čapek napsal také Matku.

O něco později.

Když jsme byli malí kluci, hrávali jsme si na vojáky a moc se nám to líbilo. Zbraně byly totiž většinou dřevěné a rány z pušek a samopalů jsme napodobovali ústy. Moc jsme nerozuměli popuzeným řečem svých rodičů, kteří prožili tu první jako děti a druhou, už jako dospělí. A už vůbec jsem nerozuměl svému strýci, který byl v té první na Italské frontě a skončil v legiích. Až později jsem porozuměl tatovi, který zažil mobilizaci a odjezd vlakem kamsi do kasáren, aby se pak s úlevou vracel domů, k manželce a svým dvěma dětem. Od počátku měl jasno, že v té situaci udělal Beneš správnou věc a bojovat nemělo žádný smysl. Takže už od dětství jsem o válce slychával mnohé a nikdo, kdo válku prožil, nehořel žádným nadšením pro jakýkoli válečný humbuk, byť by se zaštiťoval těmi nejsvatějšími hodnotami.

Ovšem že všeho nejvíce mi osvětlil principy a paradox všech válek zmíněný E. M. R. Měl jsem to štěstí, že jsem ty knihy četl postupně. Nejdříve Na západní frontě klid, Cestu zpátky a potom všechny zbývající, včetně Tří kamarádů. Také proto jsem se chtěl vyhnout těm šíleným dvěma letům ZVS. Nu, nepovedlo se i když nakonec se to dalo i přežít. Měl jsem kliku, ale tu musí mít každý voják, který nakonec přežije. 😉

Vojna mi sice mnohé dala, ale více bylo toho, o co jsem za ty dva roky přišel. Tam jsem také poznal, co za existence byli všichni ti komunističtí furťáci, lampasáci, gumáci a vůbec všichni, kteří tam nebyli nějakým omylem, či z mladické nerozvážnosti. A to náš dnešní, téměř posvátný, dříve soudruh, nyní "pan" prezident určitě nebyl. Takové lidi, jako byl on, jsem nemohl ani cítit. Ti se jen jen třepali, aby mohli "zakroutit krkem svému nepříteli". A to mi i zůstalo. Protože takoví lidé se nemění. Ti mění jen uniformy a válečné strany. Protože "které věci mají komunisté radeji než Lenina?“

Ne, maminka to opravdu není.

Remarque nesmyslnost té I. světové vystihl brutálně. Proto mu Hitler pálil knihy.

O vojně za bolševika jsem poslouchala jenom historky. A četla knihy. O těch jindy.

Děkuji diskutérům a připomínám, že glosa připomíná tři literární skvosty z roku 1936.

Pokud chcete rozebírat současnou politickou situaci, zajděte, prosím, pod jiný blog. Děkuji.

Ty knihy jsou dobré právě proto, že se nevztahují jenom k roku 1936, ale mají přesah i do současné doby. A přirozeně jejich připomenutí musí vyvolat debatu i o aktuální situaci.