Jak chutná válka: Tři kamarádi a Jih proti Severu

1936: Čapkův Maršál chce mladé a zdravé; Remarqueovi kamarádi větří válku; Scarlett trpí ve vojenském lazaretu.

V roce 1936 byl Karel Čapek popáté nominován na Nobelovu cenu za literaturu, leč získal ji Eugene O´Neill, americký autor skvělých psychologických dramat. Čapek dokončoval Bílou nemoc, která měla premiéru v lednu 1937. Hlavním tématem jeho posledních děl byla válka. Maršál, odmítající léčení lidí na úkor zmražení válečné mašinerie, je dodnes skvělou upomínkou časů, kdy měli lidé z válečného konfliktu regulérní a přiznávaný strach.

Před devadesáti lety, už v emigraci, vydal Erich Maria Remarque slavné Tři kamarády. Přestože nepopisují válečné hrůzy jako Na západní frontě klid a Berlín na přelomu dvacátých a třicátých let v nich působí jako otevřené město, v němž spokojeně žijí Němci s emigranty jiných národností včetně svérázných Rusů, kteří mají vždy po ruce horký čaj a lahev vodky, cítíme v příběhu strunu, která propojuje minulou „velkou válku“ s tou budoucí, zatím jen tušenou.

Vždyť Robby, Otto a Gottfried jsou právě kamarádi z války, prožitek hrůz z bojiště je provází celým dospělým životem a zavede nakonec Gottfrieda do bojůvky mezi dvěma extremistickými stranami, kde ho čeká smrt. Ta zvláštní, snová atmosféra Berlína ve Třech kamarádech je možná dána vizionářským darem autora, který se loučil s podobou milovaného města před nástupem Hitlerovy totality. Staré dobré časy ostatně hrdinům nostalgicky připomíná i krásná a umírající Patricie Hollmannová.

Další slavná hrdinka, literaturou zrozená v roce 1936, válku nenávidí od samého počátku, přestože se nemůže pyšnit mírnou, klidnou povahou a rozvážným vystupováním, které od skutečné dámy vyžadovala společnost amerického jihu v polovině 19. století. Scarlett O´Harrová není vzorná vlastenka. Na rozdíl od svých vrstevnic, které vyprovázejí jásající brance do počínající války Jihu proti Severu, tuší, že se její nápadníci, potenciální manželé a milenci budou vracet domů v rakvích, bez rukou, nohou a odvahy zbavit se válečných traumat.

A když se tak stane a nemocnice v Atlantě praská pod náporem těžce zraněných chlapců, s nimiž ještě nedávno tančila na večerních slavnostech, proklíná pošetilost mužů o to víc. Ostatně, ochutnejme válku v atlantském lazaretu spolu s ní:

Bylo jí zle, když stála vedle lékaře a bránila se zvracení, jakmile blýskavým nožem zajel do odumírajícího masa! Jak strašné bylo slyšet křik z operačního sálu, kde probíhaly amputace! A ten bezmocný soucit při pohledu na zachmuřené, bledé obličeje zmrzačených mužů čekajících, až se k nim dostane lékař, mužů, kteří kolem sebe slyšeli jen výkřiky a čekali na děsivý ortel: „Lituji, chlapče, ale tu ruku ti musíme uříznout.“

Chloroform měli výjimečně, dávali ho jen při nejhorších amputacích, opium byla taková vzácnost, že se používalo k ulehčování umírání a ne k zmírňování bolestí živých. Chinin a jódová tinktura zmizely úplně.

Ta chuť se jistě nezměnila ani v dnešním civilizovaném 21. století!

Psáno pro MF Dnes, 5. 9. 2025