Čaroděj ze země R.

Včera mi jeden diskutér vyčinil, že nadpisem článku dehonestuji gynekology. Rozesmál mě. Málokdo si jejich práce váží více než já. Napsala jsem o porodnicích a gynekolozích prvotinu Soukromý nebe a ráda z ní zase kousek odhalím.

„To vás Gral takhle prohání?“ ptala se sestřička, zatímco mi už podruhé během jednoho týdne napichovala žílu. Těhotenské hormony se množily geometrickou řadou, což snad bylo v pořádku, ale co se mnou prováděly, to určitě v pořádku nebylo. Při třetím těhotenství už bych je mohla mít trochu ochočené.

Seděla jsem na židli v gynekologické ambulanci, v prostřední, průchozí vyšetřovně, ve které většinou sestřičky před příchodem lékařů prováděly ranní odběry a vyšetření. Byla středa a ve středu se v Nábřežní krev nenabírala, ale já jsem měla výjimku. Moje popularita na zdejší půdě byla srovnatelná s popularitou Barta Simpsona, King-Konga a Červené Karkulky.

Mrkla jsem na hodinky, za chvíli začne velký nábřežský čaroděj Gral přijímat své věrné pacientky. Zajdu si do bufetu na snídani, pak trochu obarvím svůj zelený obličejík a vrátím se. Později. Až budu schopná snést svůj dnešní příděl hutného optimismu a jízlivé ironie. Právě jsem přestála hodinovou jízdu autem nalačno, což samo o sobě pro mě bývá utrpením, natož v sedmém týdnu těhotenství, a musím si trochu odpočinout, než dobrovolně strčím ruku do klubka zmijí.  

„A jak se cítíte, paní Trhlíková?“

Sestřička mě dobře znala, často jsem jí v předešlých pěti letech potkávala v Gralově ordinaci. Chtěla jsem jí říct, že to stojí za pendrek, že je mi blbě, mám depresi a nenávidím svoje těhotné tělo, když se ve dveřích nečekaně objevila známá postava mého gynekologa. Uviděl mě, zelenou a zhroucenou, s výrazem umírající labutě a injekcí zabodnutou do předloktí, a v očích mu zablýskla neskrývaná škodolibost.

„Krev tady odjakživa bereme v pondělí, v úterý a ve čtvrtek, Trhlíkovic!“ spustil na celou Nábřežní. „Jak dlouho sem choděj, milostivá, že to ještě nevědí?“ 

Vyškubl sestřičce mojí kartu, přitáhl si židli naproti mně a začal ordinovat. Alespoň prý nebudu muset čekat před ambulancí, pravil chápavě. A laskavě. Moje povinná úcta koketovala s bohapustou nenávistí. Týral mě hlad, chtělo se mi blinkat a vypadala jsem jako malý zelený mimozemšťan.

 Přesto mě neopustila odvaha k mé malé vzpouře.    

„Pane doktore,“ začala jsem nejistě. Jako vždycky. „Nemohla bych vynechat ten dnešní ultrazvuk? Už jsem přece na jednom byla! Minulou středu, vzpomínáte.“

„Tak tam běžte příští týden,“ pokrčil rameny. „Jestli se vám dneska nechce!“

Báječné. Budu se svými pochybnostmi zabývat o sedm dní déle.

„A nemohla bych ho vynechat úplně?“ zkusila jsem to znovu. Důrazněji.

„Proč?“  

„No já…někde jsem četla, že není jistý, jestli ultrazvuky jsou úplně bezpečný… a mám strach, jestli to tak brzy po sobě neublíží miminu!“

„Nesmysl! “

Howgh, domluvil jsem. Nemělo cenu se Gralem dál přít.  Používal na mě tutéž metodu jako Adam, který si zvykl pacifikovat mé neurotické obsese oblíbenou frází:  „Na blbé otázky neodpovídám.“  Občas  se mi zdálo, že jsou nějak tajně domluveni.

Přikrčila jsem se na židli a začala si nadávat.  Už sice nebudu muset tenhle problém řešit, ale totálně jsem se znemožnila. Jako obvykle.  Jsem nenapravitelně pitomá a…

Náhle se Gral usmál, ukazovákem lehce přejel hřbet mé levé ruky a lékařsky starostlivým hlasem, ve kterém by náhodný posluchač nepostřehl ani špetku jízlivosti, pronesl zcela neutrální otázku:

„Zvracíte?“ 

 Málem jsem ho kopla do zubů.

 Málem jsem tu jeho jízlivost jedovatě políbila…

Soukromý nebe vyšlo v roce 2004. Pro zajímavost, lékař, který je předobrazem mého Grala, inspiroval i román Čekatelky od Slávky Poberové. Ta mu říká doktor Pavlíček. A do třetice, román o stejné porodnici vydala i Ivana Dianová. Jmenuje se 30% pro život. Riziková těhotenství a nedonošené děti by si zasloužily mnohem větší medializaci - předčasných porodů neustále přibývá.