Absurdita jak od Havla: věřit zápisům zaměstnanců StB

Jak může někdo pětatřicet let po Sametové revoluci, která pardonovala většinu komunistických zločinů i zločinců, věřit zvratkům té obludné pavoučí oduly? To mi už mnoho let vrtá hlavou.

Můj první tchán byl televizní dramaturg. Vyloučili ho z jedné umělecké školy, protože rok po invazi čůral na sochu sovětského generála, vzali ho na jinou. Vystudoval a uchytil se v Ostravě. Když mě přijímal do rodiny, nezajímaly ho zuby ani zadek, sondoval, zda rodiče nejsou v KSČ a teprve po negativní odpovědi změkl.

Přežil bolševika, radoval se ze Sametu i z našich modřin z Národní a někdy v devadesátkách se rozhodl kandidovat na ředitele ostravské televize. A co čert nechtěl, objevila se pozitivní lustrace. Tchán se několik let soudil, a nakonec soud vyhrál. Ale život ho odhodil na vedlejší kolej. Tchán dostal rakovinu a pár let po soudu zemřel.

V rámci obhajob se spojil i s lidmi podobně postiženými, včetně Zdeny Salivarové, manželky Josefa Škvoreckého, která svou zkušenost s StB zachytila v románu Honzlová. Kdo četl, ví, že jakákoli důvěra ve spisy, zápisy a či záznamy zaměstnanců StB a jimi řízené činnosti je čiré šílenství. Ta obludná organizace fungovala proto, aby lidi ovládala, mátla, vzbuzovala v nich strach, nutila je dělat to, co by bez nátlaku nikdy nedělali, a hledala nejrůznější slabá místa, přes něž mohla své oběti šikanovat a pronásledovat.

Přesto pořád mnozí berou zápisky StB, které byly náhodou nalezeny, jako slovo boží, ačkoli mnoho z estébáckých archiválií lehlo popelem brzy po listopadovém převratu. To mohou dosvědčit lidé, kteří se pálení materiálů v Praze přímo účastnili. A že StB šla především po lidech významných je fakt, Ludvík Vaculík, Václav Havel a všichni chartisté byli zváni k výslechům s železnou pravidelností. I záležitosti kolem Milana Kundery hýbou českou literární veřejností a jistě se mu posmrtně leckdo omluví.

|Podívala jsem se na dva zápisy zaměstnance StB, který je znám proto, že měl „v péči“ slavného člověka. Jak dělal záznamy rozhovorů „s prameny“? S jedním hovořil 4. 8. 1989, zápis rozhovoru udělal 7. 8. 1989. S druhým, tím slavnějším, hovořil 15. 8. 1989, zápis udělal až 21. 8. 1989. Zřejmě ho tlačil čas, dupali po něm nadřízení a bylo třeba vykázat činnost. V obou zápisech jsou stejná slova, identické fráze, podobně toporný slovosled. Jako by dělal druhý zápis přes kopírák, jako by si po šesti dnech nepamatoval, co mu vyslýchaný řekl.

A to je hlavní problém materiálů, které nám estébácká odula zanechala. Je to naprosto nevěrohodný pramen. Nejen proto, že ty žvásty vznikaly, aby lidi ovládaly, vydíraly, dehonestovaly. I proto, že je psali chytré zrůdy i líní lemplové a všechna ta kuse či „náhodně“ nalezená lejstra měla dávno skončit ve spalovně.