17. listopad - Den předčasně narozených dětí

Moje první dcera se narodila ve 26. týdnu těhotenství a žila dva dny. Moje dvě další děti se narodily ve 41. a 37. týdnu v nejznámější pražské porodnici a za svou donošenost vděčí lékaři, kterého mi poslali z nebeské centrály. 

Chybělo málo a Jáchym i Týna by se narodili stejně předčasně jako Berenika, kterou jsem porodila (potratila) v jedenadvaceti v únoru 1988. Leden a únor pro mě vždy byly těžké měsíce, ale ty na sedmimístném pokoji v jedné nejmenované pražské porodnici se zařadily k nejhorším v mém životě. Ostré a nekompromisní sestry, šikanózní vztahy a strach, to všechno se na mém fyzickém a duševním neladu podepsalo. Skončilo to nedobře, Berenika nepřežila.

Dalšího těhotenství jsem se bála celých pět let.

Na začátku roku 1993 ale bylo zaděláno na Jáchyma a osud mě přivál do Nábřežní. A přestože moje tchyně zasáhla a její známý mě poslal k samotnému šéfovi porodnice, tam nahoře usoudili, že jsem zvláštní exemplář, a začerstva mě odlifrovali na oddělení rizikových  těhotenství. P3, Patologie časného těhotenství se ta část porodnice tenkrát jmenovala, a když jsem otevírala skleněné dveře s děsivým nápisem, dělalo se mi zle.

Ale cesta na P3 byla pravděpodobně tím nejšťastnějším krokem mého života. Šéf oddělení, jemuž ve svých textech zásadně říkám říkám MUDr. Josef Gral, někdy Čaroděj (aby mě nezabil), mě nakonec dokázal přesvědčit, že své děti dokážu donosit a porodit v termínu. Netvrdím, že to byla jednoduchá cesta, ale nebyla jsem na ni sama.

Lidé, kteří ten čas pamatují, třeba Danajka (která už určitě píše druhý blog pro nedonošené děti), vědí, že bez Grala bych zřejmě žádné děti neměla. On totiž dokázal zvládnout nejen mé tělo. ale i mou hlavu, což je mnohem těžší úkol. Použil k tomu svou inteligenci, empatii, vtip, divadelní talent, fyzickou přitažlivost, špetku cynismu a nepochybně i přiměřený díl hypnózy.

Poznal, co mu tam leží v posteli jak netopýr, protože pod nohama jsem měla třiceticentimetrové špalky, a zacházel s tím podle toho. Nedovolil sestřičkám, aby mi strhly ze zdi fotky a výstřižky, které jsem pravidelně obměňovala a používala k tomu připínáčky. Prohlížel si knihy na mém nočním stolku a sledoval, který díl Churchillovy Druhé světové války právě čtu. Dovolil mi individuální dietu a další výstřelky. Jako lékař byl pro mě naprostým zjevením.

Jako chlap samozřejmě taky, ale to už je jiná pohádka, na tu v blogu není místo. Dovolím si jedinou poznámku - užil si se mnou víc než dost a nikdy neporušil základní etické normy. Vždycky se choval jako skála, do níž jsem vehementně zatloukala všechno, co mi přišlo pod ruku. 

Gral mi donosil dvě zdravé děti, zachránil mozek a duševní zdraví, když přišly těžké časy, naučil mě psát (stohy esemesek, dopisů a čtyři knihy) a nejspíš mu vděčím i za život, protože jsem se párkrát neoběsila jen proto, že už bych ho nemohla otravovat v jeho ordinaci. Takový je můj Čaroděj.

Ale když máme ten Den nedonošených dětí, o něž se stará asi dvanáct perinatologických center včetně slavné pražské Nábřežské porodnice, chci připomenout, že to byl především on, kdo ten slavný ústav v roce 1996/7 zachránil.  

Když jsem za ním přišla v říjnu 1996, po zprávě, že ministerstvo chce jeho porodnici zrušit, s prvním článkem a návrhem Petice za záchranu ÚPMD Nábřežní, spojil mě s tehdejším ředitelem ústavu a řekl zásadní větu:

"To veřejné mínění se musí pořád prudit, aby to neusnulo."

Prudili jsme, i s Danajkou, pět měsíců, Pražané svou porodnici podpořili a ministerstvo po odevzdání 70 000 podpisů přiznalo, že bez veřejného mínění by ta bitva byla předem prohraná.

Nábřežní stále stojí, byť z ní můj lékař brzy po jejím "zachránění" a po narození mé dcery odešel a já s ním. Právě jsem mu dočetla IV. díl Churchillovy Druhé světové války, příští týden otevřu V. svazek. 

A všem nedonošeným dětem přeji lásku a tu nejlepší péči. 

Třeba právě v té zachráněné Nábřežské porodnici.