Zora a její sestry

Některé matky mají divné záliby. Ta moje třeba ráda chodí k doktorovi. Divné sdostatek, ale je to tak.

„Co ty nohy?“, padlo z mé strany při našem posledním hovoru přes telefon.

„Jo nohy...tak to ti, hochu, povím. Bylo to jak z filmu.“, zaradovala se Zorina nad mým zájmem o její návštěvě noháče. „Dopadlo to výborně, ale ta cesta k výsledku....“, povzdechla si. Povzdechla si jinak, než ustaraně a to mě uklidnilo.

Už v létě a na podzim jsem nad jejíma nohama seděli a dumali. Její holeně a lýtka dostaly barvu snídaňový cikorky s pořádnou dávkou mléka.

„Divný, viď? Ale barva hezká.“, pochvalovala Zorina odstín barvy na holeních a lýtkách. „Bejt taková celá, tak můžu klidně na nějakej ten fašnvík.“, dodala. „S tímhle ale do Paříže nemůžu, bude uplně stačit Ústí nad Labem.“, vyhodnotila tenkrát na zahradě situaci a objednala se...

„Tak jsem ti tam přišla, sama v čekárně, až jsem si říkala, jestli nahodou není neděle a tak jsem z kabelky vytáhla kalendáříček, abych se přesvědčila. Matka nemá chytrý telefon. Nechce ho. Má malý tištěný kalendáříček. To jí stačí.

„A pak se otevřely dveře a v nich ženská v mejch letech a že prej ať jdu dál. A tam další dvě ženský, ale ani jedna z nich neměla cedulku!“, skoro vykřikla mutr.

„Jakou cedulku?“, nechápal jsem.

„No přece tu se jménem a funkcí, ty holomku. Je vidět, že k doktorum nechodíš.“

„Aha, tuhle cedulku. A proč to potřebuješ. Měly ty ženský na sobě plášť?“

Zorinka chvíli mlčela. „No, to měly.“

„Takže byly doktorky, nebo sestry.“, usoudil jsem.

„Hele, bílej plášť nosila i Libuna do tmavý komory. A doktorka rozhodně nebyla, ti povim.“, skoro odsekla Zorina.

„No tak dál. Už nebudu přerušovat.“, slíbil jsem.

„No tak jsem nevěděla kdo je sestra, kdo je doktorka a byla jsem z toho mírně nervózní, víš?“

Jenom jsem pokýval hlavou a dodržel tak slib, že nebudu přerušovat.

„A prej – tak nám to ukažte... Jako na nějaký psí výstavě! Ja si nepřišla pro CACIB, copak jsem peruánskej naháč?, durdila se matka a pokračovala.

„Tak jsem vytáhla nohavice – eště, že jsi si ráno navlíkla ty volný kalhoty – a ukázala jim ty fleky, dvě na to koukaly a ta třetí přinesla ti takový jako obvazy, ze kterejch čouhaly dráty. Tak jsem si řekla: a jéje, stát je na mizině, tak nás asi začnou popravovat na elektrickym křesle. Že já se sama, kráva blbá, objednala. Měla jsem počkat na obsílku...“, smála se máma a já s ní.

„No a pak mi těma obvazama s drátama obalila ta jedna obě lejtka, ty dvě přivezly na vozíku nějakou mašinu, do ní zezadu zastrkaly ty dráty co vedly z mejch nohou a všechny tři se postavily k tomu přístroji a koukaly na mě.“

Dusil jsem v sobě smích, ale nepřerušoval.

„A co myslíš?, zeptala se mě Zorina, ale nenechala odpovědět. „Cha, žádnej celej život mi v tu chvíli hlavou neproběh. Ani zbla! A ani sem se nemohla ničeho chytit, když jsem čekala tu pecku od proudu a voni na mě furt jen koukaly a kroutily hlavama. Asi ještě nikoho nepopravovaly...“

Smál jsem se zplna dovnitř těla, protože jsem nechtěl rušit celej ten popis popravy matky, která do onoho místa přišla řešit zhnědlý holeně.

„Kroutily hlavama a pak jedna řekla: Cítíte něco? A já odpověděla: A vy jste kdo?“

To sem už vyprsk. „To ses fakt zeptala?“

„No zeptala, protože jsem nevěděla, jestli je to sestra, doktorka, nebo svačinářka.“

„Dobře, Zorinko!“, uznal jsem důvod.

„A vona že je sestřička a že ta paní uprostřed je doktorka a ta mladá holka vedle ní, že je na praxi. No tak jsem to věděla, poděkovala jsem a řekla: cejtim, jako byste mi po lytkách jezdily nehtem. ... a voni uplně ti ztuhly.“

„A do prdele...“, vyšlo ze mě.

„No, voni to komentovaly stejně, jen řekly „a sakra“, protože do prdele říct nemohly, protože byly v práci, že jo? Tak tam dál sedim, něco mě lehce škrábe po lejtkách zabalených v obinadlech, dráty ze mě vedou do nějaký krabice a doktorka mlčí. Chápeš to? Jen cesta autobusem mě stála čtyřicet korun!!!!“

„A furt jen kroutily čudlíkama na tom přístroji a ptaly se „a teď?“ a já říkala, „furt stejný“, a ta na praxi bez výrazu v tváři, protože čekala, že se to celý odbyde hned a začalo jí to nudit. Já se teda nenudila, jen mi utíkal čas. A ty dvě pořád „a teď?“ a já zase „furt stejný, paní doktorko, a ráda bych stihla autobus. Já jedu až do Tisý, víte?“

„No a pak ta sestra řekla: tak je to asi rozbitý. Já vykulila oči a málem mě klepla pepka namísto zásahu elektrikou. No a pak mi ta na praxi stáhla ty onuce, dostala jsem milost a paní doktorka mě pozvala k ní do kanceláře. Tak sem si řikala, holka, je to tady, ale co se dá dělat. A tak jsem šla.“

„Mami, nenapínej. Dopadne to dobře?“, zažadonil jsem.

„Uvidíš. Teda, uslyšíš. No tak si tam tak sednu a čekám a ona se mi velice zdvořile omluvila za ten klump, na kterej mě ty tři baby napojily a nadechla se a já ji zastavila. Řikam – pani doktorko. Je to zlý? Mám to co Zeman? Čeká mě vozík? Chci to vědět.“

„Já to chci taky vědět!“, přerušil jsem ji.

„A vona se usmála. Ale znáš mě, já se vobalamutit nenechám... a řekla mi, že z toho strach opravdu mít nemusím, když viděla výsledky z těch vyšetření před ní. No tak se mi ulevilo a řikám: a co to teda je? ty fleky? jako od vylityho kafe?“

Napnutej jsem byl jak gumka na brance do zahrady.

„A vona se zase usmála a říká: podívejte, víte kolik vám je let? a já zase vykulim voči a řikám: prosim vas, bez urážky, ja vim kolik mi je let a vy jste studovala medicinu, abyste mi řekla tohle? a to všechno potom, co jsme si společně užily v místnosti vedle? Víte, já mám ráda veselej život. Takže mi nic není, jen jsem stará, jo?“ a fakt jsem se na ni smála.

„A vona ti jen tak přitakala a že se ještě jednou omlouvá a já ji stiskla ruce a že je všechno fajn a že jsem jen stará, ale nemám to, co Zeman. A rozloučila jsem se a ještě jsem strčila hlavu do dveří vedle a rozloučila jsem se taky.“

„Takže stařecký skrvrny.“ vyhodnotil jsem laicky situaci.

„Richtig. A jak ti tak jdu po tý chodbě nemocnice, tak si řikám, že se nějak ochladilo a až po nejakejch metrech jsem zjistila, že jsem si nesrolovala zpátky ty nohavice.“

„Takže fešnvík!“, rozradostnilo mě.

„No ještě štěstí, že jsem si toho nevšímla třeba až v autobusu. Stará a navíc bláznivá. Tak to jen tak krátce k těm nohám. A ahoj, pusu.“

A zavěsila.

–-

Kdo miluje filmy Woodyho Allena, je tak trochu v obraze. Vždy jsem si přál se v nějakém jeho příběhu ocitnout. Škoda, že nezná Zorinu...