Ze záchodových mís talíře na polévku

Doba je zlá. Někdo dokonce tvrdí, že horší už to bejt nemůže. Může. Ale nemusí. Záleží na nátuře...

Hospoda naproti nám změnila provozovatele. Konečně! Už delší dobu jsme tam nechodili, páč bejvalá paní provozovatelka byla taková....no šmudla. Abych byl ještě pořád slušným.

A tak proběhlo obecní výběrové řízení a my s potěšením přijali zprávu od naší místní kamarádky, že „to teda bere“. Nastalo těšeníčko.

A když se člověk na něco echt těší, tak se nejen tím samým těšením kochá, ale jde mu pěkně naproti.

„Hele,“ zaťukala nová hostinská na naše okno v přízemí, „jestli zejtra nemáte do čeho píchnout, přijďtě na plovárnu a pomozte nám zklikvidovat všechen ten sajrajt, co tam zůstal. Kontejner přivezou hned ráno, tak se hoďte do pracovního, abyste zase jen nezdobili...“

A v pátek jsme skrz okno zahlídli, jak do areálu plovárny vjel náklaďák, kterej se strašidelným vrzáním složil na trávu kontejner velkej jak malej bazén u domků kolem nás.

A tak jsme s Josefem a Andělkou od nás z baráku začali to břicho hladový po sajrajtu plnit. Prkna, lina, shnilý koberce, několik hi-fi souprav z minulého století, popraskaný plastový židle a nefunkční slunečníky a další začal ten konktejner hladově polykat a pěkně si při tom pomlaskávat. Za jedno odpoledne byl plnej po okraj a my si sedli ke stolům venku a nechali si za odměnu natočit pivo.

A pak ještě přišel pomoct od nás David a jeho Jonáš se ségrou a mámou a obešli celou tu plochu kolem bazénu a do plastovýho pytle sebrali všechn ten volně ležící šajz a pak přišli k nám a taky jim bylo natočeno.

Malej Jonáš si všiml několika starých vyrvaných hajzlmís (jinak řečeno toaletních odpočívadel). Chodil kolem nich, šklebil se hnusem a klackem do nich postupně šťoural.

„Marku,“ kouknul se na mě, „co se bude dělat s tímhle?“, ukázal prsty na hromadu sanitární keramiky.

„Myslíš s těma hajzlama?“, zeptal jsem se ho.

Klučík se zazubil, jakože zase říkám nějakou sprosťárnu, která mu ale pěkně ladí... a: „Háááájzly?“, protáhl přitom á ve slově co to šlo.

„No co myslíš?“, položil jsem otázku, protože mi pořád v hlavě nemohlo došrotovat, co mám odpovědět, aby byla dětská hlavička spokojená. Že je hodíme do dalšího kontejneru bylo málo.

„No to právě nevím, co se dělá s hááááájzlama.“ odpověděl mi ten vykutálenec tak, abych prostě na něco přišel.

„No, podívej, přinesu kýbl s vodou, dva hadry a pomůžeš mi je umejt, ne?“

Kdybych mu „nabídl“ zaracha na měsíc, byl by šťastnější. Domácí vězení rozhodně lepší, než mejt ručně hadrem starý hááááááájzly.

„A když budou umytý, co s nima?, kul Jonáš dál svoje pikle.

„No co by?“, nadechl jsem se. „Udělám z nich talíře na polívku.“, odpověděl jsem jednoznačně a s takovou přesvědčivostí, že jsem mu sebral vítr z plachet.

„Fůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůj! Bléééééééééé.“, poskakoval Jonáš hnusem po dlažbě hospodské zahrádky.

„Jaký fůůůůj?“, ohradil jsem se, „víš jak z nich bude šmakovat taková prdelačka?“

Jonáš vyvalil oči. Asi ještě pojmenování týhle zabíjačkové polévky neznal. „A jak tu prdelačku uděláš?“, zeptal ten zvídavý hošík.

Chviličku sem si sumíroval odpověď v hlavě a pak jsem řekl: „To je strašně jednoduchý. To se jen ohřeje voda a osolí a hodí do ní mrkev. Tu její chuť udělaj hlavně stopy po všech těch zadcích, co na ní celý léta vysedávaly.“, upil jsem pivo a čekal...

„No tak to je fakt hnusný! Takovou polívku my doma neděláme, že ne, tati?“, kouknul se na tátu Davida, kterej to všechno dění mezi mnou a Jonášem pozoroval.

A David, jako správnej parťák jen suše poznamenal: „To já nevím, Jondo, dyť víš, že neumím vařit.“

A tak jsme oba toho našeho mladýho sokolíka pěkně uvařili. Na další otázky se už nezmohl a my dopili to darovaný pivo a pomalu pak odcházeli z nově budovaný vesnický odpočívárny a těšili se, jak se zase otevře a bude pivo a nakládanej hermelín a utopenci a kofola a možná i ta prdelačka z talířů vyrobených z vyřazených záchodových mís...

Život je fajnovej. Jen si ho člověk musí umět zařídit.