Zásadní otázka dne

Taková ta neděle po zimě, kdy se nebe obarví do odstínů vod Indického oceánu a ke stolu na zahrádce hospody si přisedne malá holka...

„Tak na zdravíčko...“, mrkne na mě a ťukne svojí sklenicí žluté limonády o můj půllitru s perlivou plzničkou.

Upijeme každý ze svého, holka má od limči upatlané rtíky a já na vousech pod nosem zbytky pevné pivní pěny.

„Tak ještě čtvrt roku a máte zase prázdniny, co?“, nahodím téma adekvátní dišputaci s holkou školou povinnou.

„Víš, jak je dlouhej čvtrt rok? Delší než čekání ve školní jídelně, víš?“, frkne mi zpátky odpověď.

„No....“, přemýšlím chvíli, „to si chce ten čas nějak fajnově zkrátit.“ poradím jí.

„A jak?“, posune holka svoji sedinku na lavici u venkovního stolu blíže ke mně a dívá se mi přímo do očí.

Jsem v pasti! Sám jsem si ji nastražil a teď musím rychle najít cestu, jak z tenat utéct.

„Opakovat vyjmenovaný slova, nebo násobilku asi není třeba. To umíš, ne?“

„Perfektně!“, odpoví holka sebevědomě a jednoslovně a je jasné, že tudy cesta nepovede.

„Tak to chce jediný.“, pozvednu obočí a lehce natočím hlavu, abych tomu tajemnu, co vyšlo z mý pusy, dal patřičný důraz.

Holka mlčí, čeká a zapíná si zip od mikiny až pod její krček.

„Jednu zásadní otázku denně.“, pomalu odkrývám způsob, jak ukrátit čas, který zbývá do letních prázdnin.

„A tu mi dá kdo?“, holka je napnutá jako struny na banju.

A jsem zase v kelu...

„No...“, upiju z piva, abych prodloužil čas, který opravdu nutně potřebuju, „co třeba o možnostech vycvičit krtky?“, napadlo mě, když jsem kolem bazénu viděl několik čerstvých krtinců.

„Krtci se nedaj vycvičit.“, reaguje rychle a přesvědčivě.

„No to je teda pěkná lež, ti povim.“, nabírám stále čas.

Holka zapochybuje. „A ty nějakýho vycvičenýho máš?“, kulí na mě nedočkavě oči.

„Víš jak je v Makotřasech ta ohrada s ovcema?“, jsem dál ještě pořád trochu tajemnej.

„Vím. U silnice. Že jo?“, piští nedočkavě moje spolustolovnice,

„Tak hned vedle mám farmu na krtky. Každý ráno nasbírám kolem rybníku žížaly a pak je odnesu na louku za ovcema a zapískám na píšťalku....“, pokračuju, ale holka mě přeruší.

„Na jakou?“, ptá se ta neposeda a já sáhnu do kapsy mikiny, protože tam jsem před odchodem do hospody uložil doma nalezenou píšťalku a chtěl ji na dětském hřišti darovat nějaký nezbednici, nebo nezbedovi. Dlaň z kapsy vytáhnu ještě sevřenou a pak....tramtadadá...píšťalka v dlani. Důkaz místo planého tlachání...

„Týýýýýýýýýý jóóóó!“, vyskočí holka nedočkavě z lavice a já tuším, že ji mám na lopatě.... „Můžu na ní zapískat?“, poprosí.

„Můžeš, ale tady to nefunguje a navíc nemám s sebou žížaly, takže pískání tady bude k prdu. To bysme museli do Makotřas.“, říkám důležitě.

„Já mám kolo, ty máš píšťalku!“, začne holka hnát možnost vycvičení krtků do krajnosti.

„Ale nemáme žížaly....“, reaguju na oko smutně a netuším, kam tohle všechno nakonec povede. Tyhle stavy mám vlastně hodně rád.

V tu chvíli se u stolu objeví paní maminka.

Hele, nevotravuj tady. Chceš ještě neco?“, zeptá se svojí holčičky a mě pozdraví.

„Mami..., nemáme doma nějaký žížaly? Já chci cvičit krtky v Makotřasích!“, zažadoní holčička a já čekám...

Maminka nahlas povzdechne a „a lva by si nechtěla?“, jukne na holku i na mě.

Čekám.

Holka chvíli mlčí a pak „tolik žížal, abych ho mohla vycvičit, mami, kolem rybníka není.“

„Já se z ní zbláním, rozumíte tomu?“, zeptá se mě.

„Rozumim. Tolik žížal k vycvičení lva kolem rybníka fakt není. Vím to.“, držím basu s malou holkou a nabídnu jí přinesenou píšťalku.

Holka ji bez otálení zasune mezi uzké rtíky, pobíhá mezi krtinci, píská na píšťalku a křičí „Krtci, krtci, kde jste?“ a já dopíjím moje nedělní odpolední pivo pod nebem modrým jako vody Indického oceánu a pomalu abych začal přemýšlet o další zásadní otázce dne...