WC story

Nevím, jestli to bylo mlékem v kávě, nebo tím ráno narychlo snědeným jogurtem. Popobíhal jsem ale po obchodním centru a oči v protorách lovily onu známou cedulku s panáčkem. Neměl jsem zrovna moc času....a cedulka s informací o veřejných záchodech byla v nedohlednu.....

Nakonec jsem to všechno stihl jako James Bond na poslední chvíli. Nerad, jen opravdu nerad chodím na záchod jinde než doma. Slovní spojení "domácí prostředi" mi vyhovuje hlavně v této oblasti. V jiných oblastech jsem celkem přizpůsobivý, co se týce záchodové mísy, mám rád "takové to domácí posezení" jestli mi rozumíte.

Po rychlém omytí prkénka a dosednutí jsem vůbec neřešil, že se jedná o kóje, které jsou v řadě vedle sebe odděleny pouze tentkou plastovou stěnou. Dole vidíte na boty vedle sedícího, lehce nad vaší hlavou přepážka končí a všichni přísedící koukají při vykonávaní potřeby na stejný strop. Soukromí tedy opravdu minimální. Ale co naděláte, když se musíte vydělat....

Všude  kolem bylo ale čisto a voňavo. Tedy zatím.

Jak jsem průzkumem přes uši při sezení na míse vypozoroval, byl jsem v celém pánském wc areálu sám. Díky bohu. Při této činnosti MUSÍM být sám, jinak k výkonu nedojde. Stydím se projevovat jakkoliv audio při této činnosti ve společnosti dalších mužů. Už šustění toaletního papíru mi přijde stejně degradující, jako zvracení na veřejnosti nebo nechtěné vypuštění pšouku na plných eskalátorech.

Byl jsem tedy v oné místnosti sám, krásně se mi ulevilo a sahal jsem směrem k místu s uloženým toaletním papírem. V tu chvíli se rozlítly dveře, uslyšel jsem rázné mužské kroky a hlas mluvící do telefonu.

Ruka míříci ke schránce na toaletní papír zmrzla a já se rozhodl počkat, až se pán vyčůrá, opustí místnost a já budu zase sám.

Pán si sedl do kóje vedle mě.

"Jo jo, udělám to, pošlu a zavolám mu. V pohodě. Teď musím končit", slyšel jsme "od vedle". Pak charakteristické zvuky padajícího prkénka. Cvakání spony u opasku, zzzzzzzzzzzzz rozezvučel se zip od poklopce, pak zvuky kalhot a řemene padající na keramickou podlahu, dosednutí na prkénko a špička pravé boty vedle sedícího chlapa lehce překročila hranici pod plastovou deskou, která nás oddělovala. Boty pěkné, naleštěné, drahé. Evidentně, i podle krátkého sdělení do telefonu, nějaký byznysmen.

Soused vedle se nadýchl a začalo peklo.

Nikdy v životě jsem neslyšel takové zvuky. Nikdy v životě bych nevěřil, že tato činnost dokáže u někoho vyvolat až orgastické vzdychání. A už nikdy v životě nechci zažít ten následný "vzduch". Dostalo se mi "neustálého přehledu o aktuálním dění" - tak jak to annocuje ve své reklamě kanál ČT24.

V tom mu zase zazvonil telefon. "Ahojky motýlku" ozvalo se od vedle. "Jo jo, tvůj méďa je ještě pořád na tom jednání v Plzni". Chvíli ticho. "No jasně, že se mu stejská a jeho pinďovi ještě víc" zašišlal vedle sedící pán téměř do mobilu. "Jsem pořád ještě u klienta, mám pauzu mezi jednáníma, sedím u kafe."

Jak dlouho tohle bude ještě trvat? Zhrozil jsem se já, stále sedící a předstírající, že tam nejsem.

"No, tak 2 hodiny nejmíň tu ještě posedíme, pak půjdu s Petrem na nějakej oběd a cca hodina cesty z Plzně do Prahy a jsem u tebe...motýlku." Zašveholil pán a do mobilu řekl "Pa.". Role papíru v jeho kóji se rozdrnčela.

Huráááááááááá. Bude končit a tím pádem budu moci končit i já. Zaradoval jsem se. Je mi jedno, že motýlkovi lže a volá z míst, kde se kaká. Hlavně že zmizí.... 

Najednou zase telefon. "Dej mi dvacet minut a zatím skoč pod sprchu. Jednání jsem skončil, doma jsem si to zařídil a sem nadrženej jako prase" ozvalo se od vedle. "Jasně, nejdřív pusou a prstama, jako vždycky a pak...Petře, do pr...., jak dlouho jsme se vlastně neviděli???"

Roztočil jsem roli papíru ve své kóji i já. Nechtěl jsem být za šmíráka, slyšet co všechno bude dělat za 20 minut můj spolukadící soused a navíc už mě nebavilo tak dlouho sedět a čekat, až budu sám.

"Musím končit", ozvalo se od vedle, když dotyčný zaregistroval, že není aktuálně až tak osamocený.

Oba jsme ukončili naší činnost, téměř společně se rozezvučela voda spuštěná do záchodových mís. Potkali jsme se u umyvadel. Dívali jsme se na sebe a jeden na druhého v zrcadlech na stěnách.

Byl to Igor. Kolega z mého prvního zaměstnaní. To jsem ještě nosil vlasy. Nepoznal mě a nikdy jsme nebyli takoví přátelé, abych se mu připomínal.

"Sorry, netušil jsem, že jste vedle, to bych se fakt trochu krotil" řekl na omluvu a vyprchal z místnosti. jako duch.

Při odchodu z wc jsem se rozhodl, že budu psát investorům každého nového obchodního centra žádost o to, aby záchodové kóje byly navýsost privátní místností. Určitě vzducho a zvuko těsnou a pokud možno i s přípojkama na internet.