Všechno nejlepší k MDŽ

Zápisky z deníku o bonboniérách, ručníkách, utěrkách, čokoládách, karafiátech, asparágusu, vyzdobených obchodech a lásce k maminkám v dobách červeného optimismu.

A je to tady. Rychle vyskočit z postele a proplazit se do špajzky, kam jsem k oknu do světlíku, za láhví s okurkama, zamaskoval láhev od mléka se dvěma karafiáty. Mámu už nestihnu, ráno odchází do práce, když ještě s bráchou spíme, ale babičku jisto jistě překvapím...

"Babi, všechno nejlepší k MDŽ", vybafnu jí za zády ve chvíli, kdy dává na sporák konvici a připravuje čaj. Otočí se ke mně, nad čelem natáčku a v ní zakroužený pramen vlasů, z jejího županu s růžovými růžemi vane babičkovská vůně, usměje se, skloní ke mně, obejmeme mě, přitiskne a řekne: "Děkuju, ta kytička je pro mě?" A pak na stůl položí talíř schleby s máslem a jahodovou marmeládou nakrájenými na beránky a hrnky s čajem, abysme se nasnídali, než s bráchou vyrazíme do školy.

Výlohy všech obchodů jsou slavnostně vyzdobeny. V řeznictví, nad konzervami s lunch meatem a vystavenými nasekanými kotletami se vznáší na silonu připevněný plakát provedený v převládající rudé barvě (asi aby to sedělo ke krvi pro řeznictví charakteristické), na plakátu bílým písmem vyvedený text "Zdravíme 8. březen - Mezinárodní den žen" (že se zdraví dny mi nepřijde zrovna smysluplné, ale budiž) a kolem tohoto plakátu je umě naaranžovaná krásná široká opět rudá stuha z průhledného silonu. Opravdová krása. Stejné plakáty a podobné stuhy obsadily v tyto dny například i prodejnu s partiovou obuví, potravinami, drogeríí a hlavně květinářství.

Na rohu potkávám Zlatku, spolužačku, která bydlí hned u parku. Nese v ruce pugét rudých karafiátů a plno asparágusu kolem nich. To je totiž velkej hit - ke kytkám se teď přikládá asparágus. Stojí asi 50 hal ks a kytice tak vypadá mnohem bohatěji. Karafiáty sami o sobě jsou dost hubené kytky na slabých stonkách a nebýt toho, že jsou červené, člověk by je i přehlíd. Kytice, kterou má v ruce Zlatka, je určena pro naši třídní - je to přeci také žena.

Přicházíme do školy a slavnostní nálada na nás dýchá ze všech koutů naší zedéešky. Děti s kytkama v ruce vidíte jen tříkrát v roce. Na začátku a konci školního roku a 8. března. To jinak prostě nejde. To se sluší, říkají dospělí.

Tabule ve třídě je už dávno popsaná velkým přáním: "Vše nejlepší k MDŽ" a datum v horním pravém rohu tabule je dneska dvakrát podtrženo. Takto jsme si jako žáci posichrovali pro ten den to, aby nás naše souška učitelka nezkoušela. Hanka má v lavici schovanou bonboniéru s višněmi v čokoládě, na kterou jsme se stejně jako na kytku složili. Každý ze třídy dal 5 Kčs a pugét a bonboniéra byly na světě. Všichni jsme netrpěliví, jak asi bude souška překvapená, až jí dárky odevzdáme, a hlavně se těšíme, že nebude žádný zkoušení a písemky ani pětiminutovky.

Zazvoní. Všichni, výjimečně, jsme v lavicích a ani nedutáme. Kytice je schovaná za poslední lavicí, aby ji souška učitelka neviděla, až přijde do třídy. Na nástěnce u dveří do třídy máme připíchnutý umělý karafiát se stužkou a několik fotografií žen a maminek s dětmi, které jsme vystříhali z Květů a Vlasty. Po obvodu celé nástěnky je pruh rudého krepáku zakrouceného do takových pěkných buřtíků. Na čtvrtku jsme barevnými pastelkami napsali: "Ať žije MDŽ" Stejné nástěnky, nebo hodně podobné, jsou ve všech třídách naší zedéešky.

Paní učitelka vejde a nestačí se divit. Takové ticho, žáci v lavicích, aktovky vzorně visí na háčcích u stolků a neválejí se u nohou stolů jako obvykle. Několik žáků má dokonce pionýrský šátek kolem krku! "Copak se děje, děti, že jste takové hodné?" ptá se nás a usmívá se. V tu chvíli vystoupí z lavice Zlatka, Mirek ze zadní lavice ji přinese kytici, Hanka ze druhé řady u okna vytáhne z lavice krabici s višněmi v čokoládě a jdou vstříc naší šoušce.  Za hrobobého ticha ve třídě vystoupí na stupínek před popsanou tabuli a najednou řeknou: "Všechno nejlepší k MDŽ". Nikdo ani nedutá. Souška se k mým spolužačkám skloní, pohladí je po hlavě, převezme si karafiáty a bonbóny, položí třídnici na katedru a řekne: "Tak to ani dneska nemůžu zkoušet!" "Hurá" rozkřičíme se všichni a utichneme až ve chvíli, kdy zachrčí školní rozhlas. Naše paní ředitelka Paša Zvěrinová (ano, tak se jmenuje) do něj pronese: "Míly žáci a soudruzi účitelé. Mjěžádnaródnyj den žen jest svátek vsjech pracujících žen, téédy i našich soudrůžek učítelnic. Blahopřéji vám. Konec hlašéni". Paní ředitelka je z Ruska a zůstala v Česku hned po válce, když nás osvobodili. Zbytek dne si s naší souškou více povídáme, než se učíme.

Ve školní jídelně je k obědu rajská s kolínkama. Na nástěnce opět fotky z Květů a Vlasty a opět nápis "AŤ žije MDŽ". Opisovat se přece nemá, učí nás to tak ve škole...

Odpoledne přišla z práce naše máma. Protože je fotografka, fotila oslavy MDŽ v Chemičce. Byla, zdálo se mi, trochu veselá. "To víš, dali jsme si dvojku" řekla babičce a já nevím, co si vlastně dala. Ukázala nám krásné ručníky a ze síťovky vytáhla bonboniéru, kterou prý dostala od nějakýho pana Eroha. Mňam - višně v čokoládě. Určitě ji rozbalí a dá nám. Potom ještě ze síťovky vytáhne dva balíčky skládaného toaletního papíru. "Hm, hajzlpapír, tos měla štěstí" podotkne babička a odnáší papír na záchod. Nechápu proč mluví o štěstí ve spojení s toaletním papírem, višněma v čokoládě a MDŽ...

Přichází moje chvíle. Nepozorovaně zmizím ve špajzce a z láhve od mlíka ukryté za lahví s okurkama vytahuju druhý karafiát. Z aktovky vytahuju přání, které jsem mamince udělal ve škole. Z pohlednice jsem vystřihl kytici růží (ty v květinářství neměli), nalepil na polovinu z celé čtvrtky papíru (papír jsme dostali ve škole), ve zbylé polovině papíru jsem vystřihl srdce a když jsem papír s vystřiženým srdcem přehnul, pasoval akorát na tu kytici růží, co byla pod ním. Krása. A to všechno jsem ještě vylepšil ručně psanou básničkou, kterou napsala při výtvarce, když jsme přáníčka maminkám vyráběli, naše souška. Básnička zní takto: "Čím maminko má, čímpak asi, mám se ti dneska odměnit? Tvou lásku v srdci uschovám si a jako pták z ní budu pít". Popřál jsem mamince a dal jí kytku a přání. Byla dojatá a řekla, že si to přáníčko určitě schová. Karafiát přidala do vázy, kde se už od rána ve vodě namáčel karafiát, který jsem dal babičce. Ta řekla: "Pojďte jíst, k večeři jsou šunkofleky". Ach jo, zase kolínka...vzpomněl jsem si na oběd ve školní jídelně. "A po večeři si dáme ty višně v čokoládě" zlepšila mi náladu máma.

Večer jsme se s mámou a babičkou vájimečně dívali na televizia a užívali si čokoládové bonbóny plněné višněmi. Podle pecek na talířku jsme poznali, kolik bonbónů jsme každý snědli. Tatínek z práce ještě nepřišel. Asi taky slaví MDŽ.

zapsáno 8. března 1972