Volala mi máma...

Mámy nevolaj, když je něco bolí nebo trápí. Mámy volaj, když si myslej, že jsme dlouho nevolali my....

Bylo sychravo. Sychravo, lezavo, vlezle a zima. Jenže ať je jak je, pes chce očuchat zprávy po trávníku a nechat na něm ostatním nějakou novinku o sobě.

A tak jsme nechávali zprávy v parku kolem Vyšehradu. Stella byla jak urvaná ze řetězu a já sumíroval v hlavě, co všechno ještě musím dodělat, až se vrátíme do pelechu.

"Co děláš?", byla první slova, který se mi dostaly do uší z pusy mojí mámy, když jsem ťuknul na display mobilu, abych si jí pustil do hlavy.

"Jsem s čoklem na špacíru a je mi zima.", řekl jsem radostně, protože zazvonění telefonu zahnalo všechny nenálady.

"Co ty?", zeptal jsem se.

"Jdu z chalupy, na zádech mám batoh plnej jablek ze sklepa a brodim se sněhem a mám toho plný zuby.", odpověděla. "Nějak stárnu. Loni mě ty jabka ještě tak netížily..."

Představil jsem si mámu, zachumlanou do šály, s ruksakem jablek na zádech, brodící se sněhem v Krušnejch horách.

"Proč pro jabka nedošel Jirka?", zeptal jsem se logicky.

"Jirka jel s holkama do města. Maj teď svátky, tak jim děda slíbil, že je vezme do krámů, aby si sami vybraly, co chtěj koupit."

"Hodnej.", okomentoval jsem krátce a nestačil už dodat nic jinýho.

"Hodnej. Jenže ho od rána bolela hlava, tak slupnul čtyři brufeny a já zatím oblíkala holky v předsíni.", popsala nevlastní babička dvou malejch holek její ranní činnost.

"No", pokračovala máma, "a když jsem Viktorce zapínala bundu, tak si stoupla na špičky a řekla mi s vykulenejma očima: Zorko, já strašně ráda mluvim sprostě."

Viktorka. Malá černovalasá černooká holka, která je snad jedinou, geneticky možnou, dcerou divý Báry. Tak jsem si to porichtoval kdysi v hlavě.

"A cos jí odpověděla?" (Znám mámu, pro echt slovo nejde nikdy daleko, ale NIKDY z její pusy echt slovo není sprosťárnou.)

"No, řekla jsem jí, že tomu rozumim, ale že sprostý slova nesmí říkat nahlas. Že si je může jen myslet."

"Zorinko", řekl jsem zpátky, "asi trochu stárneš... takhle tě neznám!", poznamenal jsem s poznatelným smutkem v hlasu.

"No...a pak jsem jí nasadila kulicha, chytla jí dlaněma za tváře, dala pusu a řekla: Tak dědečka moc neserte, nebo vám nic nekoupí!"

"JO! To je moje Zorka!", vykřik jsem tak, že se za mnou otočily dvě důchodkyně korzující po hradbách Vyšehradu.

"No to víš že jo. Kdybych jim řekla "buďte hodný", tak se na to vyserou a dědkovi z nich praskne hlava, ještě než dojedou do Ústí."

A pak jsme si už jen povídali o "našich" věcech - o jídle, o knížkách, o těšení na jaro. A už mi nebyla zima, už nebylo lezavo, sychravo, ani vlezle. Bylo krásně...