Veselé zakončení jednoho pozemského života

"... tak jsem mu přinesla silnej kuřecí vývar s masem a von tam tak ležel se zavřenejma očima a já ho hladila, ale von už  byl vlastně mrtvej..."

Může stát, že skon živého tvora není až tak truchlivý, jako vždy. Může se stát, že se i přes smutek v těle dostaví smích...

Kdo nevěří, ať čte dál.

"Von se už skoro nehejbe, jen potřebuje silnej kuřecí vývar. Ten jsem ti namrazila tady do těch pytlíků a zanes mu ho, prosim tě, vždycky tak nějak k večeru, buď s nim a pohlaď ho a to bude stačit. A i když nebude chtít, vem ho ven.", takové instrukce dostala ta, která byla sousedkou a kamarádkou od těch, kteří potřebovali odjet na krátkou dovolenou a starého psa už s sebou vzít nemohli.

A tak ta dobrá duše, druhý den po odjezdu páníčků na dovolenou, vešla do bytu vedle a v ruce s miskou s ohřátým bujónem zavolala z předsíně: "Leonarde, bujón je tu."

Leonard ležel ve svém koši, oči zavřené a tlapy volné jako opuštěné dětské punčocháče.

"Tak si k němu sednu na bobek a potichu k němu mluvím. Von ale nehne ani brvou a tak ho opatrně pohladim. Ještě hřeje, ale víčka se ani nehnou a ani sebou neškubne. Je mrtvej. Ani bujón už mu nepomůže.", jede příběh dál...

"Tak tam tak sedim a řikám mu: nemoh si počkat, až se vrátěj? Co já tady s tebou? Vůbec jsem nevěděla, co se v takovejch případech dělá a zavolat tuhle zprávu někomu na dovolenou se mi zdálo dost nevhodný. A tak jsem zavolala jedný známý, která má dva psy."

"Musíš ho odvézt ke zvěrolékaři a on se už postará.", poradila mi ta "k a m a r á d k a" a já byla zase tam, kde jsem byla před pár minutama. V absolutní nevědomosti.

"A jak ho tam mám vodvízt? To si ho mám hodit kolem krku jako boa? Víš jak je velkej?", zeptala jsem se té, od které jsem čekala nějakou lepší radu.

"Musíš ho dát do tašky, nebo kufru a dojet k tomu doktorovi. Přece ho tam nenecháš ležet ještě několik dní, než se vrátěj z dovolený.", znělo rozšířené doporučení kamarádky - zkušené chovatelky psů.

"A tak jsem došla domu pro kufr, protože jeho páníčkové měli logicky kufry s sebou a podívala se na net, kde je nejbližší veterinář. A když jsem se vrátila a bláhově doufala ve vzkříšení, Leonard už tuhnul."

No...nesmějte se, když představy jsou rozdivočelý a příběh teprve vlastně začíná...

"Psa jsem oběma rukama a velkejma obavama z pelechu přemístila do kufru a pořád jsem doufala, že se pohne a já mu přistrčim tu misku už s vychladlym bujónem.", pokračovala ve vyprávění ta, která se nedobrovolně stala havranem po psím skonu.

"Bylo ale jasný, že k zázraku nedojde. Leonardovo tělo vychládalo a já hicovala jako musgrávky. Auto jsem jako na potvoru měla v servisu a tak jsem musela hromadnou. Hromadnou dopravu s kufrem, ve kterym leží mrtvej pes. Ne MUJ, ale pes od vedle. Story jako z bakalářů a já v něm měla hlavní roli, kterou jsem fakt hrát nikdy nechtěla..."

Pokud jste si až dosud mysleli, že nic dalšího, než předání psího těla veterináři, se už nemůže stát, pokračujte ve čtení.

"A tak si to vykračuju k metru s odvahou v srdci a miliony otázek v mozku. Jak to všechno budu vyprávět těm, kteří mi psa svěřili? Mám dost peněz na to, aby mrtvýho psa přijali? Kam pak odhodim tu psí rakev, ve kterou se změnil můj kufr? Postará se nejen o psa, ale i můj kufr psí doktor?"

Tři stanice metra utekly rychle. Psí tělo tuhlo v kufru a duše té, která psa na poslední cestě doprovázela, měkla hanbou z nevědomostí.

"Když jsem dojela na mojí stanici, čapla jsem kufr do rukou. Pořádně se prones a tak jsem kufr na perónu přehazovala z pravý do levý ruky a před sebou měla schody, který bylo nutný s tou zátěží zdolat."

Čekáte, že se uvolnily zámky na zavazadle a mrtvej pes vypad na nástupiště? Chyba lávky!

"A když jsem byla pod těma schodama, tak se u mě objeví takovej celkem elegantní chlap a nabídne pomoc. Umordovaná jsem byla a nabídnutou pomoc jsem přijala. Ať se s tim táhne někdo jinej."

Jsou situace, kdy rádi využijete nabízené výpomoci, nehledě na všechny okolnosti s ní spojené.

"To je tíha.", poznamenal ten chlap asi na desátem schodu, "co v tom kufru máte?", zeptal se mile a přehodil zavazadlo z ruky do ruky.

"Co jsem mu asi tak měla říct, aby si nemyslel, že mluví s debilem? Že je v kufru mrtvej pes?", vysvětlila následující ta, které se na chvíli ulevilo alespoň fyzicky.

"Stěhuju se a tak vezu nějakou elektroniku. Počítač, přehrávač na cédéčka a takový ty krámy kolem. Však to znáte.", zalhala, aby byl kufr vynesen až nahoru, jak se také stalo.

"A pak, nad schodama, v chodbě podchodu,  jdeme vedle sebe stejným krokem, v kufru mrtvola psa mnou zakamuflovaná do elektroniky a ten elegantní chlápek se najednou rozeběhne a utíká pryč. Pryč ode mě. I s tim kufrem..."

"... o pomoc jsem nevolala, jen jsem se tak otočila na místě a vrátila se do metra a jela domu. Všichni kolem mě si museli myslet, že jsem magor, protože jsem se pořád smála a nešlo to zastavit. Představovala jsem si, jak ten elegantní chlápek mrskne mým kufrem, ve kterým je mrtvej pes, na pult nějakýho frcu a budu chtít prodat tu "elektroniku". Všechno bylo zažehnáno, jen jsem musela ještě přijít na to, kde seženu falešnej doklad o likvidaci psího těla, až budu vracet ty nevyužitý pytlíky s namraženym bujónem."