...už chybělo jen se vyzvracet!

Nejstrašnější příběhy se většinou rozběhnou ve chvíli, kdy chcete být ohleduplný, distingovaný, působit seriózně a svým chováním neohrožovat druhé. Nelezte proto s rýmou a zaraženými prdy do MHD. Opravdu ne.

"Odměrku třikrát denně. Pomalu polykat. Nechat sirup pěkně ztékat hrdlem dolů.", řekla mile magistra v lékárně. Načmárala nikdy nepřečtitelné znaky na krabičku a pokračovala.

"Rozpustit v malé dávce vody (mluvila o šumivém čemsi, co mi mělo jako rytíř z pohádky pomoct proti bolesti hlavy). Vypít. Zalézt do postele.", a opět něco načmárala na obal šuměnky.

"Cucat!", podívala se na mě zpodbrýlí a mávla přitom krabičkou, na které byla opravdu hezky ilustračně vyvedená taková fialová kytička. "Nekousat." Tentokrát na krabičku žádný hieroglif neumístila.

"A hlavně - nechodit mezi lidi. Zůstat doma. Zalézt do postele. Buďte zodpovědný k sobě i ostatním", usmála se na mě opravdu mile a já se snažil výrazem v tváři přitakat jejím doporučením.

Vlastně jsem ji skoro neslyšel, blbě viděl a v krku mě tak bolelo, že mluvit jsem nemohl. Prostě klasickej model těchto dnů.

Hlavu plnou nudlí, vyschlo v oteklém krku, nateklej nos, nenálada a k tomu ještě nějaký bolení břicha.

"Prosím papírové kapesníky" dostal jsem ze sebe hrdinsky a připadal jsem si jako geroj z ruského válečného románu, který rozstřílen na mraky ještě soudruhům předá slovně kótu nepřítele a pak navždy oněmí.

Ve stanici metra jsem se ohleduplně držel dále od lidí. A musím přiznat, že i lidi se drželi v pořádné vzdálenosti ode mě. Kejchání, prskání, smrkání a kašlání rozhodně nepovažovali za výzvy k debatě.

Do stanice dojel vlak.

Lidi vyplašeně sledovali, do jakého vagónu nastoupím, aby si vlezli do vagónu vedle. Ebola hadr!

Nicméně ti, co ve vagónu už stáli a seděli neměli šanci mě nepotkat.

Postavil jsem se ke dveřím, které se neotvírají, ponořil jsem půl obličeje pod rolák. Lehce se rozkročil a čekal na start vlaku.

Nedržel jsem se ničeho, skoro jsem nedýchal a i přes mokré oči jsem se snažil vypadat, jako když to "a mě teprve leze". I když už dávno bylo jasný, že mě to má a dává si mě to pěkně do plnejch.

Dýchání pusou (protože nos je díky nudlím neprůchodný) po chvíli způsobilo vlhký viditelný flek na roláku. I kdyby si toho fleku všiml jen někdo, dost lidí kolem mě nemohlo zcela jistě přeslechnout sípaní, kterému se za běžných okolností říká dýchání...

Kdybych nestál na vlastních nohou, mohla by si většina cestujících oprávněně myslet, že na další stanici už budou čekat havrani a rovnou mě oblečou nějakou připravenou truhlu. Bylo mi fakt blbě.

Na další stanici přistoupilo hodně lidí. A hodně z nich ke mně vůbec nechtělo. Prchali nalevo a napravo a já se jim vůbec nedivil.

Nicméně jich bylo opravdu hodně a rázem jsem byl obestoupený lidmi, ke kterým jsem měl být na rady magistry ohleduplný.

Zkusil jsem zatajit na chvíli dech. Nefungovalo.

Otočil jsem se k lidem nevychovaně zády. Nebylo to zrovna kosher, ale byl jsem ohleduplný.

Vlak se rozjel a já se zlehounka nadýchl.

A... apokalypsa.

Nějakej malej svině chloupek z roláku mě zašimral na nose plném nudlí.

Zavřel jsem oči a panicky začal v kapse kabátu hledat balíček papírových kapesníků. (Marně!) Lidí kolem bylo moc, do kapsy jsem se nemohl jednoduše dostat.

Šimráni dostálo vrcholu.

Tělo se ohlo jako luk. Oči pořád úzkostně sevřeny a slzy z nich kanuly jako při hromadném pohřbu všech mně milých.

Pak přislo kejchnutí.

Pohybem jsem ústa nechtěně zbavil ochrany rolákem.

Nudle vyletěly na sklo s informacemi o hypotéce nosem i pusou.

Čelo v závěru kýchnutí prásklo o skleněnou přepážku a nárazem se uvolnila další dávka nudlí, která se přidala k dávce, která po skle již ztékala dolů.

Začal jsem kašlat.

Lidé nemohli prchnout - bylo narváno.

Cejtil jsem se strašně a přicházely příznaky dalšího kýchnutí.

Tělo opět do luku.

Někteří spolucestující už nonverbálně nebo přímo na férovku vyjadřovali nespokojenost s mými projevy.

Stále jsem v kapse kabátu nemohl dohledat balíček s papírovými kapesníky.

Nudle tekly po skle přesně přes obličej nějakého finančního specialisty z plakátu.

Začalo mi být všechno jedno. Přišlo druhé kýchnutí.

A s ním další dávka z nosu a úst a co víc, o bože, uvolnění i v dolní části a opravdu mohutné nepřeslechnutelné a hlavně neovladatelné prdnutí.

Tím jsem všechny ve vagónu dodělal.

Vlak v tu chvíli zastavil ve stanici.

Chtěl jsem vystoupit, i když jsem ještě nebyl tam, kam jsem jel.

Vystoupili nebo přemístili se ostatní lidé. Mlčky. Rychle.

Zůstala jen jedna mladá holka, která ke mně přistoupila, usmála se a podala mi balíček papírových kapesníků. Pak vystoupila a vlak se rozjel směrem k mé stanici.

Nevim, jak se jmenuješ, ale možná tohle budeš číst. Děkuju...