Uslyšet očima

"A voni choděj spát i knížky?", oči na vrch hlavy. "Dokonce i kelímky od jogurtů a tkaničky od bot choděj spát." Takovy to přemítání nad limčou v září...

Nejdřív jsem měl u stolu jen jednoho kluka. Zvědavýho.

"Když na jeden obrázek namaluju sluníčko i měsíc, tak mi paní učitelka řika, že to neni dobře, že tam může bejt jen sluníčko, nebo jen měsíček.", pusa růžová od malinovky v půllitru před nim a asi osm let v něm.

"Tak to teda nemá pravdu, klidně jí řekni, že jí to vzkazuju, protože to tak někdy je. Na nebi oba - jak sluníčko, tak měsíček.", pusa hořká od plzně v půllitru přede mnou. "Musíte dát paní učitelce písemku a pak se rozhodnout, jestli vás bude učit dál. To se nedá nic jinýho dělat.", trochu jsem si zarevolucionoval.

"Nech toho, Marku. Von to fakt zejtra ve škole navrhne.",ozve se od vedlejšího stolu maminka. "Radši mu řekni, jak je fajn číst knížky. To by se potřeboval naučit. Že jo?", mrkne na nás oba a dál se věnuje kamarádkám kolem ní.

"Jsou nudnýýýýýýýý....", protáhne kluk slovo, až je dlouhý jako nudle posypaná mákem.

"No, to máš pravdu. Některý jsou strááááášně nudný.", hraju s ním hru proti mámě, která se na mě docela zle podívá a zvedne bradu.

"Některý knížky musíš nechat na noc rozevřený hřbetem dolu, aby se mohly písmenka proběhnout.", říkám úplně vážně a srknu zase z půllitru.

"To nesmi, to mi máma zakazuje. Mám založku.", mluví jako kniha malej kluk.

"No. A to je právě ta chyba. Písmenka zavřený v knížce založený záložkou jsou tam jako ve vězení. Nemaj pohyb. A když nemaj pobyb, tak jsou pak ty příběhy, který písmenka píšou do slov, nudný. Přesně jak řikám. Chce to nechat přes noc knížku otevřenou."

"A voni ty písmenka vyběhnou ven z knížky?", trochu nevěřícně, ale přesto se zeptá a nalije do pusy další dávku malinový limči.

"No jasně!", mrknu nenápadně na jeho maminku, která se radši vykašlala na holčičinec, protože se bála, že prcka budu zase navádět k něčemu "fakt blbýmu". Maminka se ale usměje a napije čaje z hrnku před ní.

"Jakmile zjistíš, že knížka není pěkná, musíš to udělat. Jenom jí nech otevřenou na stole a jdi si ven hrát. Ale lepší je, když jí necháš otevřenou celou noc. V noci se písmenka tolik nebojej chodit ven jako ve dne."

"To já se večer ve tmě teda bojim.", skočí mi na lep klučík.

"Písmenka se nebojej, protože nejsou ve tmě vidět. Jsou přece černý, ne?", kamufluju, co to dá.

Zastavi se u nás malá holka s lízátkem v puse, opře bradu o hranu stolu a prsty zapatlaný od cukru si přilepí na žluťoučké šatičky. Začne poslouchat.

"A voni jako vylezou ven a co dělaj?", zvídálek jeden se nepřestává ptát a limča ubejvá.

"No odpočívaj, skáčou panáka, nebo jen po sobě lezou. Některý písmena hrajou na schovku, a to je pak problém, když je ostatní nenajdou, dát zpátky dohromady slovo, který z knížky vypadlo.", vysvětluju.

"A dyž ty písmenka vylezou z knížky v noci", vstoupí do chlapské diskuze malá žena s lízátkem u pusy,"tak maj nějaký světýlko?"

A sakra. Jsem v pytli. Poznala to i maminka kluka. Musim se zhluboka napít.

"No, některý, hlavně ty malý písmenka, maj čelovky. Dospělý písmenka ne. Ty se už nebojej a klidně jsou i sprostý.", raduju se nad mým vybruslením z otázky a pohledem odrážím ve vzduchu se pohybující ukazováček varující matky. Hlavně ne sprostě!

"A uměj písmenka lítat?", pokračuje dál Líza(tková).

"Uměj. A uměj se i potápět.", kreslim do vzduchu slovama naši společnou fantazii.

"A...", nadechuje se Líza(tková), ale nedokončí.

"Počkej. Teď já. Já si tu s Markem povídal. Ty si přišla až za dlouho.", napomene Limonádovník Lízátkovou.

"Tak teď ty.", ukážu na něj a druhou rukou pohladim hlavu malý holky.

"Já nevim, na co se mám ale zeptat.", prozradí se, "tak mi poraď, ať zas nemluví zase jen ona.", nafoukne tváře a gender jde do háje.

"Zeptej se mě třeba, jestli uměj písmenka mluvit.", navrhnu.

"Písmenka mluvit neuměj. To bysme je přece slyšeli.", bere si bez ptani zase slovo malá ženská...

"Ale my je přece slyšíme!", vybafnu na ní odpověď tak rychle, že si po otázce ani nestačila líznout.

"Jak?", sevře Limonádovník pěst, "dyť nemluvěj!", dodá přesvědčeně.

"Slyšíme je očima.", odpovím klidně.

"Maaaami, to nene, že ne?", kouká kluk na mámu, která náš diskuz odposlouchává.

"Očima přece koukáme, ty...", culí se Líza(tková) a zcukernatelejma špičkama prstů sbírá ze stolu všechn sajrajt, co na něj přes den napadal. 

"A když přečteš máma tak neslyšíš, jak to slovo zní?", zeptám se vážně.

"Dyž to řikám, tak to slyšim." pan Limonádník je pragmatik. "Ale když to jen čtu a neřikám, tak to neslyšim."

"Protože čteš málo knížky! V tom to celý je.", zúčastní se prvně naší diskuze i maminka "do vedle".

"Protože sou nudnýýýýýýýýýýýýýýý. Už sem to přece řikal."

Máma zvedá oči v sloup a malá Líza mlčí - o něčem urputně přemýšlí.

"A můžou vedle sebe ty otevřený knížky bejt přes noc i dvě?", zeptá se a já vůbec netuším, kam míří.

"Jasně že můžou. Třeba i tři."

"Aby se ty písmenka proběhly a zahrály na hoňku, třeba?", jede Líza pořád dál do něčeho, čehož konce nedokážu v danou chvíli odhadnout. 

"To je jasný, přece", jsem v hlase přátelskej a přesvědčivej, ale duše mě trochu škrtí. "Čím víc slov, tím víc písmenek a tím větší zábava. To je jasný."

Líza mlčí. Lízá a mlčí.

"A co když se pomíchaj tak, že netrefěj každá do tý svý knížky? A spletou se a vlezou pak do jiný?", jazyk, i díky němuž vyjely z pusy ony otázky, zase soustředěně přejíždí po ploše lízátka. Oči ale čekají na odpověď...

"To pak vzniknou encyklopedie.", napadne mě a jsem na odpověď hrdej.

"Co je to encyklopedie?", zeptá se Líza(tková).

"Další nudná knížka.", zazdí moji připravenou reakci Limonádník, protáhne nad hlavu ruce a řekne: "Mami, koupíš mi hranolky?"

Líza(tková) i Limonádník dostanou do ruky hrst mincí a přeběhnou společně k okýnku vyhlížet do zlatova usmažené hranolky.

---

"Čtu teď takovou blbost", nakloní se ke mě máma Limonádníka, "a tak nechám přes noc knížku na stolku otevřenou hřbetem dolu. Snad to pomůže. Dík za radu. Nevěděla jsem, že se písmenka z knih musej občas proběhnout." A dostal jsem pusu