Udušenýho Ježíška si na triko nevemu

"Hele...já asi potkala Ježíška", pronesla Zorina po ránu, když jsem pár dní před dnem štědrým venčil na zelený louce Stellu.

"...a nebyl to náhodou jen zapomenutej Mikuláš?", načechral jsem příběh, kterej byl před náma, stejně jako v létě ráno čechráte na parapet okna položený polštáře z ložnice.

"...no, vožralej trochu byl, ale Mikuláše od Ježíška rozeznám, hochu. Tohle Mikuláš rozhodně nebyl."

"A co ti řikal?", zajímalo mě.

"Jestli prej nemám deset korun na autobus. Že se musí dostat domů."

"Za deset kaček až do Betléma? No konečně nějaká příjemná zpráva mezi všema těma sajrajtama, co nám teď zlepšujou náladu. Dalas mu je?"

"Hele, víš jaká jsem škudlilka. Ale když je ten advent, tak jsem mu dala dvacku. ... abych se moh za pár dní i vrátit a nadělovat, že jo? To by tak hrálo, aby se ten mezulán doma zasek a děti by se ho čtyřiadvacátýho nedočkaly."

"A co měl na sobě?", chtěl jsem vědět, protože zažitý představy o outfitu Ježíše jsou už v mejch očích dávno překonaný.

Zorina nezklamala.

"Žádná říza a podobně, jak to známe z obrazů a z filmů. Ten můj měl na sobě teplákovou soupravu na prsou zadělnou od nějakýho jídla, na teplácích měl tři pruhy a na nohou dělnický kotníkový bufy. A kolem lavičky, na který seděl, se povalovaly naplněný igelitky. Asi už nějaký dárky, který zhaftnul před nákupákem, kde posedával. A z kapsy teplákovky vyčuhovalo hrdlo láhve. Asi rum. Já to nepoznám. Dyť víš, že nepiju."

"Ježíšek jak má bejt", poznamenal jsem. "Na ten kalup, kterej ho teď čeká, se nemoh vyštafírovat líp. Pohodlnej oděv a boty, který zaručej ničim nerušenou nadílku. Tak si toho dobroděje vlastně představuju.", tetelil jsem se blahem. "Co svatozář?"

"Svatozář měl chytře schovanou pod huňatym kulichem a ruce oteklý od trnový koruny, ty vole! Copak si myslíš, že Ježíš v teplákovce nosí na hlavě viditelně prásknutou svatozář? Možná tak bejzbolku, kdyby jí někde našel. Ale tenhle můj našel kulicha. A slušelo mu to."

"Takže fešák!", vyjelo ze mě radostně, protože Ježíšek musí bejt fešák, když je tak hodnej, přece.

"Fešák a mluvnej až hanba. Když jsem mu dala tu dvacku, tak mi začal lichotit."

"Lichotit?"

"Jo, lichotit. Že prej sem hezká MLADÁ pani a že mám srdce. A že mi to sluší. A to víš, jak ženský někdo vysekne pár poklon, taje jako čokoláda v parní lázni. Tak jsem si k němu přisedla a dali jsme si spolu housku."

"Jednu? Dohromady? Jednou kousnul Ježíš, jednou Zorina? Toto je chléb, který jíte? Takže jsi byla za Mojžíše, a ne za Zorinu?", zapátral jsem v chabých znalostech bible.

"Mojžíš přece chleba lidem nedal. Ten jim dal fotr Ježíše. Proboha, takový neznalosti. Měl bys to dohnat, chlapče.", překvapila mě Zorina záhy.

"No, dobrá, takže jsi mu dala housku....", nedokončil jsem.

"...a k ní pár koleček turisťáku, co sem čapla v akci a měls vidět dědka, jak si šmakoval. Houska samotná by ho dusila a to si nemůžu vzít na triko. By museli přepsat bibli. Ve všech jazycích."

"To si hodná, Zorinko, žes nám všem nasytila Ježíše.", pohladil jsem slovama máminu duši a pozoroval, jak se Stella na opačnym konci louky nahrbila a vyhnala ze sebe všechno to, co jí tížilo bříško.

"A o čem jste si při tý housce s turisťákem povídali?"

"No vo Vánocích přece. O čem jinym bych si asi s Ježíšem mohla na lavičce při čekání na autobus do Betléma povídat, nevíš?"

"A má toho zase letos hodně?"

"Čeho?"

"No práce přece, když je tu za pár dní Štedrej den."

"Hele..., von se mě zeptal, co si přeju pod stromek a já mu řekla, že nic."

Znám Zorinu a vim, že mi už léta asi tak měsíc před oním večerem pravidelně řiká: "A ne abys mi něco kupoval. Já nic nepotřebuju!"

"Tak to teda asi čuměl, co? Nechtít po Ježíšovi ani dárek, ani rozhřešení a eště mu dát dvacku a housku se salámem, to dějiny asi nikdy nezaznamenaly.

"No a pak se mě zeptal, jestli nemám cigaretu.", pokračoval Zorina ve vyprávění o setkání.

"Hm. To je stejný, jako by se tě zeptal, jestli u sebe nemáš sekačku. Se divim, že se na takový věci Ježíš vůbec ptá. Dyť on musí všechno vědět!", překvapilo mě.

"No tak sem mu řekla, že nekouřim, ale všimla sem si, že kousek od nás hulí nějakej chlap, tak se vstala a šla mu jedno cigáro říct a to sem pak dala Ježíškovi, aby si zabafal."

"Ježiš, Zorinko, ty si tak hodná. Za to pudeš rovnou do nebe....", tekly ze mě slova jako med ze sklenice do konvice s horkym čajem.

Chvíli bylo ticho.

"No právě...toho se trochu začínám bát."

"Nebe?"

"No, nebe. Protože estli budu muset v nebi Ježíše futrovat penězma a houskama se salámem, tak to teda rozhodně nebude terno. Jen Bůh ví, jestli tam vůbec turisťák maj? Co myslíš?"

"Jestli maj v nebi turistickej salám?", přeptal jsem se pro jistotu, protože se mi ta otázka nějak nepozdávala.

"No, co jinýho?"

"Tak to, Zorinko, fakt netušim. Ale v nebi bych teda spíš než salám očekával hostie nebo boží milosti."

"Takže se sejdeme radši v pekle, co? Ďábelská klobása taky neni k zahození. A já du ven. Svítí tam slunce, tak se projdu kolem skal a budu si povídat s Lídou tam nahoře."

"Tak jí ode mě pozdravuj a zeptej se jí, jestli jejímu současnýmu šéfovi voněl z pusy turisťák od tebe..."

"Ty si blbej. Mám tě ráda.", odpověděla Zorina a telefon zmlknul.

... to víte, když máte to štěstí a potkáte Ježíše, zmlknou nejen davy, ale i mobily.