... ty to zvládneš!

I když jsou už všechny medaile a řády rozdány, každej den je chvílí, kdy můžeme ocenit jistou chrabrost. A to i bez ceremoniálů s fanfárami!

Z police s pečivem jsem čapnul pytlík plný odkrojků a patek chleba a v předsíni i po těch měsících a letech zapískal na sešpulené rty a dal povel: „...tak pojď, holka, proženeme pérka čoklíkům ze vsi.“

A přestože už tu Stella není, zvedne se z pelechu, vytřepe ze sebe zbytečné chlupy a proklouzne kolem mě do chodby domu, na nic nečeká a seskáče ze schodů dolů do zahrady.

Prostě spolu pořád hrajeme naši hru, že tu je.

A tak vyjdeme z branky zahrady ke krátké cestičce, která se v mezi lehce zlomí a za ní už vidíme louku plnou divokých kakostů, kterým dávají stín stromy kolem louky vzrostlé.

Cesta k ohradě s kozičkama (jim nesu zbytky tvrdého pečiva) vede po lautr rovině a Stella pořádný kus ode mě čte svým čumákem zprávy, které tu nechávají ostatní zvířata.

A já už zdálky mezi různě vybarvenými listy na podzimních stromech, a stále ještě zelené trávy kolem zahlídnu zrzavou hlavu malýho chlapíka, kterej byl v době našeho nastěhování sem ještě miminkem v kočárku.

„Ahoj Kubíku!“ zavolám na něj a mávám rukou, ve které držím sáček s laskominama pro mééééé kamarádky.

Kubík stojí u ploty, vedle něj maminka s jezevčíkem na šňůře a za plotem věčně zvědavé kozičky.

Kubík na kozy čumí jako na strašidelné čerty, co se za pár týdnů vydají k rodinám se zlobivými dětmi a s velkým strachem v očích prostrkuje skrz drátěný plot listy pampelišek. Když se pak jeden z rohatých čertů k listu pampelišky přiblíží, Kubík zapiští a upuštěný list padá na špatnou stranu plotu.

„Já se bojim, mami.“ zapiští ještě a ustoupí od plotu o krok dál a koza má po hehe.

„Na...“, nabídnu pytlík patkama od chleba tvrdejma jako šutr.

„Já nemám hlad.“, vykulí na mě oči Kubík, když zjistí, co je v pytlíku.

„To asi nebude pro tebe.“ zasměje se Kubíkova máma a krotí jezevčíka, kterej radostně vrtí prdelkou jako kdysi Hana Hegerová, když stála u piána s Jiřím Šlitrem a vrtěla hodně podobně prdýlkou vlastní.

„To je pro kozy!“, podám Kubíkovi jednu patku.

„Ale já se jich bojim, víš?“, mrkne na mě ten s barvou vlasů, jako když hoří Brandejs.

„Ty to zvládneš.“ ozve se Kubíkova máma a vezme do ruky půlku tvrdýho rohlíku a prostrčí ho skr plot kozičkám k tlamičce. Koza neváhá a za chvílí do všech těch zvuků kolem je možné nově zaslechnout i slastné chroupání.

Kubík piští, nervózně poskakuje a hecuje sám sebe. „Já chci taky!“ a klepe se přitom poskakování a pištění jako ratlík vytaženej z lednově ledového rybníka.

„Tak jim to hoď přes plot.“ poradím a do dlaničky Kuby strčím další patku chleba.

A Kubík lehce ustoupí od plotu, pak se soustředěně rozběhne, ruku s patkou chleba za zády jako Vadlejch, když se rozebíhá s oštěpem, napřáhne a ... prááááásk. Patka se odrazí od drátěnky plotu a zasáhne Kubajze přímo do nosu.

„Tak ani tohle nebude cesta.“ poznamená suše maminka a Kubík začíná natahovat moldánky.

Z kapsy vytáhnu bonbon, kterej jsem si vzal s sebou na špacír a z otevřené dlaně ho nabídnu tomu klukovi se zrzavou hlavou.

Slzičky se zastaví, Kuba bonbon čapne, rozbalí ho přerychle a sladkost mizí v jeho puse.

Já se shýbnu pro nedoletělou patku chleba, vezmu Kubu za ruku a pak si kleknu k plotu, abych byl stejně „velkej“, jako ten malej kluk.

„Koza, koza. Na na na.“, hecuju ty malý český antilopy k ochutnávce.

A koze opět nečeká a začne skrojek tvrdého chleba okusovat. A Kubík stojí, cucá bonbon a spokojeně se usmívá.

„Ty se jich nebojíš“, zeptá se mě a v puse tu laskominu zkušeně přehodí z pravé do levé části.

„Už ne.“ řeknu po pravdě. „Ale když jsem byl malej kluk....“ pokračuju a Kubík mě zastaví: „A kdy to bylo?“, zeptá se.

„To bylo tak dávno. To ani tvoje maminka nevěděla, že se narodíš a budeš se bát obyčejnejch koz.“ specifikoval jsem dobu, když jsem byl ještě malej kluk a pomalu jsem vzal do druhé ruky jeho dlaň a vyměnil za mojí, ve které jsem držel patku.

Kuba lehounce ztuhnul, ale neucuk. A koza pokračovala v chroupání a Kubík se tetelil jako jarní větvička v březnovém větříku. A začínal si užívat štěstí.

Štěstí, které k němu najednou přilítlo. Podupával při tom holínkama po trávě u plotu, bonbon mu ve tváři dělal bouli a jeho vlasy jakoby se ještě víc rozzářily do oranžova.

„Mamíííííííííí, hele, už se nebojim! Vlastně bojim, ale nevadí mi to.“ smál se, koza mečela, máma dál krotila jezevčíka s rozvrtěnou prdýlkou a já se rozhlíd po louce, abych znovu zapískal na Stellu.

Nikde jsem jí neviděl. Asi šla domů sama, napadlo mě...