Trošku jako idiot. Trošku jako Harry Potter.

Život chlapa prochází zásadníma okamžikama. První poznání, že neexistují jenom finďouskové, první zapamatovatelný tělesný trest od matky, první erekce, vousy a první pusa. A taky první brejle...

Sic se bráním, co to jde, dál už to nejde.

Oči dostávaj záhul každej den prací na počítači, pak ještě sem tam bedna nebo film na dvd a najednou zjišťujete, že písmenka v knize a novinách vypadaj jako vožralý, poskakují a lehce se rozmlžují.

Ještě chvíli s tím jako ješitnej chlap bojujete, ale padesát je holt padesát a brejle se stanou stejnou součástí vašeho dne jako třeba pravidelné pilulky nebo trenky s volnější gumou v pase.

A tak jsem si v obchodním centru přiznal, že kromě chleba potřebuju změřit oči a koupit brejle.

Odhodlaný stejně jako když Ivan vyrazil v Mrazíkovi do světa, jsem vrazil do jedné z prodejen optiky.

V hlavě dva úkoly: 1. změřit, 2. koupit.

Očima jsem udělal rychloscan nabídky obrouček v pánské sekci.

Po ukončení náhledů na stojany jsem věděl, že tady obroučky ne. Že tady jen to vyšetření. Moje oči, které na dálku vidí stále bez problémů, se totiž intuitivně nezastavily ani u jednoho modelu obrouček, které přeletěly.

"Dobrý den" ozvalo se za mnou a malá, hbitá, veselá prodavačka mě měla ve svých spárech.

"Kouknete se mi na oči?", požádal jsem s úsměvem a těšil se na nový, dosud nepoznaný zážitek.

"Bohužel, kolega dnes není, můžete se zastavit zítra. Já vám zatím mohu udělat nabídku obrouček.", spustila na mě nekompromisně, čapla za loket a táhla k regálům s pánskými modely. Byl jsem její. Málo platný - nešlo odolat, i když jsem věděl, že ani jedny z vystavených brejlí FAKT NECHCI.

"Jakou máte představu?", naběhla si paní.

"No, právě....dost přesnou a nic ani blízko mé představě tedy nevidim.", řekl jsem na rovinu.

"Ale jděte, něco společně najdeme. Ju?", mrkla na mě prodavačka a v tváři měla takovej ten rošťáckej výraz, jako když se svojí kamarádkou prvně vrazíte žábě slámku do zadku a společnými silami ji nafouknete.

"Tak jaký to budou?", uzavřela se mnou prodavačka pakt.

"Takovýhle.", vytáh jsem mobil a našel v něm uloženou fotku obrouček od Kenza. Jednoduché, ale výrazné černé plastové obroučky. Masivní, plné, nepřehlednutelné.

"Hm...", zakoukala se prodavačka na display a dodala, "tak jdeme na to".

Odvedla mě ke sloupu, na kterém byly vystavené úplně jiné obroučky, než jsem specifikoval včetně ukázky mé představy na fotce v mobilu.

"Tyhle jim jsou podobný, že jo?", zahlaholila a nasadila mi na nos něco, co ani při velké představivosti a gramu thc nemohlo připomínat obroučky, které jsem si vysnil.

Vypadal jsem trochu jako důchodce v tramvaji, který si přes brejle na špičce nosu čte Blesk a mezitim ostrozrakem sjiždí minisukně holek, které stojí před jeho sedadlem. Kenzo to fakt nebyl.

"Nebo tyhle!", frc a a nose mi seděl model ne nepodobný dávným modelům Nadi Urbánkové. Ano, bylo to lehce extravagantní, ale s Kenzem to mělo společný jen materiál - černý plast.

"No, já nevím...", byl jsem plachý a nechtěl jsem urazit obsluhující personál, "ale viděla jste přece ty obroučky, co sháním...", sebral jsem odvahu a znovu připomněl můj ideál.

"Milej pane, tady nejsme Kenzo. Co tyhle?"

Podíval jsem se do zrcadla s dalším modelem, který mi prodavačka umístila na nos. Harry Potter - ale už pořádně zdecimovanej věkem. Lehce jsem se do zrcadla usmál.

Prodavačka úsměv považovala za první příznak jejího možného vítězství. Pán měl chuť na Kenzo obroučky, to znamená, že bude při penězích, tak já mu teda prodám Harryho Pottera.

Usmál jsem se ještě víc, když jsem se viděl.

"No tak vidíte, že to nakonec dáme dohromady. Krásný. Fakt krásný.", zašveholila prodavačka, dala si ruce v bok a prohlížela si mě jako George Clooneyho. To udělá radost každýmu chlapovi. Musí bejt ale soudnej a alespoň částečně G. Clooneyho připomínat...

"Já fakt nevim.", chtěl jsem být milosrdný a přes zrcadlo se ještě v těch fakt směšnejch obroučkách díval na prodavačku stojící za mnou.

Zároveň jsem si všimnul, že v prodejně přibylo dost zákazníků, především žen.

Už už jsem chtěl obroučky stáhnout z očí, když tu mě prodavačka vzala za rameno, prudce od zrcadla otočila směrem do prodejny, vystavila mě a nahlas řekla:

"Že mu slušej?"

Strnul jsem. Téměř všechny ženy vč. personálu v prodejně se v tu chvíli dívaly přímo na mě. Na plešatýho padesatiletýho chlapa, kterej stál téměř uprostřed prodejny v šortkách, pruhovanym triku, oranžovejch žabkách a na nose měl brejle, ve kterejch vypadal jako blbec.

"No že jo, že mu slušej?", přidala grády prodavačka.

Ženy zpozorněly a začaly kývat a spokojeně pobrukovat. Některé přišly dokonce trochu blíž.

"Moc", řekla jedna z nich.

"Dělaj vás mladším", dodala jiná.

"Přesně vyjadřujou váš charakter", vypálila další dáma, která mě viděla si 9 vteřin. "Vemte si je. Fakt."

Jedinej mužskej, co byl v tu chvíli v prodejně, mě přešel, jako by míjel panel na stavbu sídlištního domu.

Tak jo. Zhodnotil jsem si pro sebe. Ženskejm se asi líbí, když chlap vypadá jako idiot. Nebo jako infantilní Harry Potter po ztrátě soudnosti.

Nebo jim možná jen vyhovuje, když chlap poslechne.

A co když je to tak, že mi ty brejle opravdu slušely, jen já mám představu, že na "tohle" mám ještě pořád času dost? Co když se mýlim a jako ženský idol nevypadam?

V tom případě - lepší nevidět...