Tři králové? Proč ne Tři královny? ... nebo alespoň mix

"Dobře víš, že chlapy respektuju už od dob lovců mamutů. Všechny ty jejich nedostatky bohatě vynahradí to, že vůbec jsou. Ale i jako nefeministka se ptám: Proč Tři králové?"

Do saní fantazie jsme společně zapřáhli ryzlink někde od Rýna a protože jsme se dlouho neviděli, naše sklenky nebyly z rodin jedináčků...

"Tak je to zase za náma. Přála jsem si malý vánoce, ale salát jsem zase míchala pádlem ve vajdlingu. Takže si umíš představit, jak to dopadlo.", popsala vánoční merendu a žal ze vzpomínky prolila dalším mohutným hltem vychlazeného ryzlinku.

"Umim.", neoponoval jsem a taky se zplna napil.

"Neumíš. Ty máš to štěstí, že si tohle šílenství s dětma, rodičema a prarodičema v jednom bytě najednou neumíš ani představit. To mi věř, jako že je Ježíš, možná, tam někde nade mnou.", zapila vyřknuté lokem vody.

"Pamatuju si to z dětství. A už od chvíle, kdy sem začal něco chytat, mi ten den přišel fakt podivnej.", upil jsem zase ryzlinku.

"Slečno...", zvedla v ruce prázdnou skleničku Johana a usmála se na číšnici.

V pikosekundě bylo dolito s omluvným úsměvem.

Do venku za výlohou kavárny se nastěhovala tma a usalašila se v ulicích tmavotmavě ve večer, kdy jím procházejí Tři králové. V dnešní době spíše Tři králíci, protože dospělí chlapi nejsou žádný maškary, aby ze sebe dělali někoho, kdo možná nikdy nebyl. Škoda pro ně... Zažili by něco, o čem zatím ani netuší.

Tří králový večer - jelo mi romanticky v hlavě ve chvíli, kdy se Johana balila do huňatého bílého ručně pleteného kabátu. Vždycky byla tak trochu výstřední...

"Vem si skleničku a poď ven na cigáro.", nepožádala. Vločka zavelela.

---

Sotva za náma dveře od vinárny zaklaply, Johanin obličej osvětloval (kromě bělosti jejího kabátu) i okraj právě zapálené cigarety.

Když vyfoukla do tmavotmavýho večera první stíny kouře, řekla: "... a toho papír k likvidaci.", skoro zaúpěla a dovolila hraně její sklenky polibek na rty s oranžovou rtěnkou. 

... a pak jsme zaslechli zazvonění nějakého zvonku a zpoza rohu se vyrojili oni. Tři králíci...

Nebojácní chlapíčci, co přes sebe přehodili nakašírované peleríny, na hlavu si nasadili papírové královské koruny a jeden z nich se bůhvíčím pomazal po obličeji, protože se prostě zpozdil...

V rukou ale tihle tři králíci neměli dary, jen jeden z nich v prstech dlaně držel ucho od proutěného koše. Na uchu koše byl červenou mašlí připevněn zvoneček. Z darujících se tím stávají ti, kteří dary očekávají...

Tři králíci si vykračovali tmou, která jim svojí černou barvou dala plně vynikat, jako hrdinové z pohádek, jako ztělesněné sny a nebo jako tři paňáčci z vystřihovánek. Tmou tak černou, že kdyby ti králíci měli o trochu víc fištrónu, mohli to KMB načmárat přímo do nebe...

---

"No...a Tři králové.", padlo mi do mého rozjímání z pusy Johany. Skoro jsem zapomněl, že stojím vedle ní, ona kouří a oba popíjíme ryzlink.

"Co Tři králové?", zeptal jsem se už dost promrzlej.

"Co Tři králové? Tři chlapi, který se rozhodnou jít pozdravit právě narozený dítě? Tři chlapi sólo? Bez ženskejch? Nebo aspoň bez jedný ženský? Prostě mix. Tři královny, to by logiku dávalo, ale není ti tohle divný?"

Ticho.

"... a navíc... o těch třech", zvedla Johana pravou ruku, ve který držela sklenici s vínem směrem za odcházejícíma třema králíčkama...," v Novym zákoně neni ani slovo. Klidně se mohli jmenovat René, Já a Rudolf.", dodala suše, napila se, králíčci zmizeli a Johana se rozesmála. A směje se nahlas.

Poslala svůj smích plně do míst, který králíčci hajdelácky minuli... Poslal ho do černýho nebe. Nebe tak černýho, jak jen může večerní Tří králové nebe být.