... to byla radost z lidí!

„Já ti teď čtrnáct dní imrvere brečela a je mi kurnik šopa líto, že to přestalo.“ dozvěděl jsem se dneska u popelnic s tříděným odpadem, kde se tu a tam sejdu s lidma, který si rádi popovídaj.

Házej do žlutý tuby od sprcháčů a „...tenhle je výbornej, po tom před nim mě svědila kůže jako daňka stará srst“. A jiní u modrý popelnice sypou sešlapaný krabice ze všech těch dodávek, co parkujou u výdejních boxů. A jak tak karton letí do popelnice, tak „...jak já tu zimu nenávidím.“ Zatímco u oranžových popelnic postává jiný příběhář a zasněně „...já tu polární záři propás.“ A od modrých popelnic zazní „...se neměl tak vožrat.“

No a včera jsem u popelnic potkal paní Jitku, malou tak akorát, aby dosáhla...

„Já ti teď čtrnáct dní imrvere brečela a je mi kurnik šopa líto, že to přestalo.“, stoupla si na špičky botek starých tak, že si určitě četly v prvních Mayovkách. Do popelnice sypala papír. Vzorně složený, aby nezabíral příliš místa.

„Proboha“, snažil jsem se překřičet zvuk sypajících se lahví od vína do zeleného kontejneru. „Někdo Vám, Jituško, umřel?“

Jituška pomalu a pozorně skládala hnědou papírovou tašku, která je lety určena k transportu drobných papírů sem na papírový hřbitov.

„Ale kde pak. To byla radost z lidí!“, usmála se na mě zezdola a posunula baret nahoru a na svět pustila krásně vyvedené vytetované obočí.

„No to se mi ulevilo, vy jedna!“, zalaškoval jsem, protože vím, že Jituška laškuje ráda.

„No...“ zapřemýšlela, „ne ze všech, to dá rozum. Copak já jsem tady od toho, abych měla každýho ráda? A už vůbec ne od toho, aby měl každej rád mě.“

„No...“ reagoval jsem, „tak je to na tom světě porichtovaný.“ a otevřel jsem tlamu žlutý popelnice a sypal do ní plast. „Takže kvůli kterejm lidem jste vlastně čtrnáct dní brečela?“, popohnal jsem dialog kupředu, protože už mi byla zima. Vyšel jsem si jako v červnu...

„No na tý olympiádě přece!“, prozradila Jituška důvod. „Jak se smáli, jak byli nervózní, jak křičeli a fandili a drželi se kolem ramen a s jakou radostí si mávali. No řekni, kdy jsi naposled někomu mával s takovou radostí? No?“, sypala to ze sebe a už taky začala podupávat, páč přituhlo.

„A víš, že ani nepamatuju? S tak obrovskou radostí...? Fakt si nevzpomínám.“

„S radostí ... to je přece pokaždý! Kdybys nebyl rád, tak nemáváš, ne?“, vystřelila Jituška. „Ale s ta ko vo u radostí! Chápeš ten rozdíl, jo? To jsem prostě bulela furt, i když jsem si vařila brambory. A olympiáda je fuč a co vidíš tady na ulicích? Objímaj se lidi? Mávaj na sebe s takovou radostí? Možná je to tim zatracenym počasim a že se to s jarem zlepší. Co?“, koukla na mě.

„Zlepší, to sem si jistej a už je mi fakt zima, tak půjdem, ne?“, zeptal jsem se.

„Já se tě na chvilku chytnu, aby neuklouzla, jo?“

A já nabíd dámě rámě a šli jsme od popelnic pomalu domu.

––-

... za zrcadlo se jeden musí dostat hlavně vlastním přičiněním. A shodou náhod. A když nám ještě mezi uši foukne štěstí... (takže vlastním přičiněním jsem šel s odpadem a shodou náhod u popelnice narazil na Jitušku a měl jsem štěstí na takový to brouzdání pocitama)