Titanic by ke dnu nešel, kdyby nebyla taková zima....

"Zdánlivý prkotiny často rozhodujou o dalších dnech... Tak to je. Kdyby nebyla taková zima, nevytvořily by se kry a Titanic by do Ameriky doplul v pohodě", řekla máma do telefonu. "A kdybych já nespěchala..."

"Moh' mi, dědek jeden, kor když je určitě mladší, odpovědět na pozdrav", řekla si máma, když u výtahu lázeňského domu narazila na spolupacienta, který také mířil na snídani.

Výtah přijel, "dědek" dal mámě/dámě přednost a dveře se zavřely.

"Konečně stáhli tu muziku tady, viďte?", zavedla máma konverzaci v kabině výtahu a pán, slušně vychovaný dědek, něco zamumlal a lehounce se usmál.

"Aby tě neubylo....", pomyslela si máma a nechala dědka dědkem. Ty dvě patra to bez mluvení ještě vydrží.

Cink. Výtah byl v přízemí.

Hala opět plná lidí. Když matka míjela recepci, uvědomila si, že musí upřesnit hodinu masáží, protože se chtěla rozhodnout až podle počasí toho rána.

"Dobrý den", nasadila úsměv a koketně se opřela o horní desku pultu recepce.

Mladý recepční se zlehounka přívětivě usmál a byl připraven k výkonu.

"Mohla bych tu masáž mít dnes od 14.00 hodin?" zamávala matka řasama a čekala, až se mladík podívá do počítače. Upravila si mezitím automaticky oběma dlaněma úpletovou sukni, která jí obepínala boky.

"Ano", skoro zašeptal recepční.

"Děkuju vám", zalaškovala matka s mladým mužem a pokračovala: "...na hlasivky je dobrý med a cibule. Nebo vincentka!", lehce zakývala soucitně hlavou. Zavlnila se v bocích a vydala se do místnosti se snídaní.

Ve dveřích snídaňového sálu pozdravila všechny přítomné, a jí neodpověděl nikdo. Ticho v sále téměř pohřbívalo i cinkání příborů o porcelánové talíře.

U bufetového stolku si na talířek nabrala dva plátky sýra, plátek šunky, dvě cherry rajčátka a jedno vajíčko na měkko. Dva plátky chleba přistály vedle plátků sýra. Příbor byl spolu se šálkem na nápoje připravený u stolu, kde pravidelně při pobytu v lázních snídá.

"Miládko, dobrý den", pozdravila u stolu už usazená matka čísnici, která jí přišla nabídnout nápoj. "Jako každé ráno. Vezmu si hrnek černého čaje. Děkuji."

Odvedla matka ranní debatu s personálem restaurace na opravdu velmi decentní a dámy hodné úrovni.

"Jak jste se vyspala", přidala matka konverzační kličku ze slušnosti.

Miládka neodpověděla. Když se na ní matka po chvíli podívala (ve chvíli, kdy Miládka nalívala čaj do mámina hrnku), Miládka se na mámu usmála.

"Asi máte špatné ráno, že? Tak já vás nebudu trápit, když se vám nechce mluvit. Libuše (mámina kamarádka, která s ní v lázních pobývá) tu bude za chvíli. Měla ještě na pokoji telefon s dcerou, tak se zdrží", řekla máma servírce Miládce, znovu poděkovala za hrnek čaje a začala si mazat první plátek chleba.

Miládka odešla od stolu, který právě míjel pacient pan Jaromír z Litomyšle. Prej "štramák", jak máma říkala. Matka se na Jaromíra podívala a popřála dobré ráno. Pan Jaromír lehce otevřel pusu a pokýval hlavou. Potichu odešel.

"Co se to dneska s těma lidma děje?" přemýšlela matka a zakousla se do krajíčku chleba s plátkovým sýrem.

Libuše dorazila. Sedla si proti matce a začala ostřit oči na matčin obličej, respektive hlavu.

"Co holka? Všechno v pořádku?, zeptala se matka.

Libuše přikývla, z úst bylo znát odpověď "ano" a obě dlaně Libuše vyletěly směrem k jejím uším a mimicky napodovaly šroubování.

Libuše přitom plaše mrkala očima.

Matka celou situaci nechápala. Libuše už ano a lidé ve snídaňovém sále už dávno ano (stejně jako recepční, Miládka a Jaromír z Litomyšle).

Libuše vstala a popošla k matce.

Jedním tahem, současně oběma rukama, vytáhla matce z uší špunty proti chrápání.

Zdánlivé prkotiny rozhodují o ...